Agónie byla příšerná. Svou nožku uvězněnou v ostrých tesácích nemohl vysvobodit a tak sebou jen bezmocně házel. Tesáky se mu zařezávali víc a víc do jeho masa, ale stále to odmítal vzdát.
Snažil se a tak moc.
Nešlo to. Je s ním ámen.
Kousek od něj se zastavil člověk a pohlédl na něj. Ihned se k němu vydal a tak sebou začal házet ještě víc.
Hrozně se bál.
Lidem už nedůvěřoval. Přece kvůli nim je teď v pasti a trpí.
Člověk se po jeho chování zastavil. Zvedl ruce, nohy, nebo co to vlastně měl a vypadalo to, že je to gesto, že mu nechce ublížit.
Přestal sebou házet. Člověk se začal zase přibližovat a když byl u něj, klekl si.
Už sebou neházel, byl zvědavý, co se stane.
Člověk položil své ruce na past a začal ji rozevírat. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec past rozevřel.
Ihned se zvedl a rozběhl se pryč. O kus dál se zastavil a znovu na svého zachránce pohlédl. Dlouho se na sebe dívali, až sklonil své velké paroží na znamení díků. Člověk také sklonil hlavu, otočil se a vrátil se na cestu, kterou přišel. Sledoval ho, dokud úplně nezmizel.
Nechápal to. Nejdřív kvůli lidem uvízne a pak ho jiný zachrání.
Možná, že lidé nejsou tak zlí.
Ahooj!
Snad se kapitola líbila. Tahle mě hrozně bavila psát, tak snad se zalíbí i vám.
Mějte se!
~Barča aka Chloe 💙
