Fénixovy slzy (Harrylu) ✔️ DOKONČENO

2. kapitola

Skřítek ho vzbudil hodinu před večeří se slovy, že mu připravil koupel. Harry jen neochotně rozlepil oči a konečně se podíval po ložnici vyvedené do tmavých barev. Postel, na které ležel, byla obrovská. Na čele z mahagonu se plazili vytepaní stříbrní hadi, nad nimiž se ušklíbl, přestože se výrobce rozhodně vyznamenal. Měkký béžový koberec tlumil jeho kroky a společně se stejně barevnými závěsy prosvětloval místnost s velkými prosklenými okny. Kromě dvou nočních stolků zahlédl jen poměrně malý stolek se dvěma křesílky a mohutný krb s vánoční výzdobou, v němž plápolal oheň. Z pokoje vedly kromě vstupních ještě další troje dveře. Jedny z nich do koupeny, a další, jak mu skřítek prozradil, vedly do šaten obou pánů.

S povzdechem se ponořil do lákavé bublinkové lázně. Koupelna si velikostí nezadala s ložnicí. Připadala mu ohromná a počet zrcadel v ní ho skoro děsil. Nerad se díval na svou stále dost hubenou postavu s vyčnělými koleny a jizvami z Dudleyho útoků. Připravoval se na to, že až ho Lucius spatří, bude na něj zírat přinejmenším se znechucením. Jistě čekal něco jiného – nejspíše svalnatou opálenou postavu bez jediné vady. Ale to mu poskytnout nedokázal. Vlastně mu zřejmě nedokázal dát nic, co si Smrtijed přál, kromě rezignované poslušnosti. Nebyl si jistý, zda by ho to mělo trápit, ale v koutku duše doufal, že se mu snad alespoň nebude smát.

Oblékl se do připraveného oblečení, které mu skřítek nachystal. Černé kalhoty jeho hubenost ještě podtrhovaly a v bílé košili s volnými rukávy si připadal divně. Nevyhovoval mu tento styl. Mnohem radši by si vzal džíny a tričko, avšak rozuměl tomu, že vedle namyšleného aristokrata musel nějak vypadat. A v jeho situaci mu oblečení sotva dělalo starosti.

Za skřítkem sešel do jídelny, kde očekával kilometr dlouhý stůl, na jehož opačných koncích se usadí. Překvapilo ho, že měl stůl velikost tak sotva pro ně dva. Na bělostném ubruse ve stříbrném svícnu hořela jediná bílá svíce. Lucius už na něj čekal a postavil se, jakmile přišel. Přišel až k němu a zhodnotil ho pohledem, načež se usmál a přidržel mu židli. Do připravené sklenice mu nalil víno a jen tak mimochodem se dotkl jeho ramene, než se usadil naproti němu. Harrymu při tom doteku projel tělem elektrický blesk, až sebou škubl. Nebyl to odpor, nedokázal pojmenovat, co přesně to mělo znamenat. Ale provinilému pohledu nezabránil.

„Odpočinul sis?" zeptal se Lucius a jednoduchým gestem přidal příkaz k servírování večeře.

Harry zoufale pohlédl na množství stříbrných příborů vyskládaných na stole před ním a polkl. Věděl, že se totálně ztrapní a znemožní. Mělo by mu být úplně jedno, co si o něm Lucius myslel, ale pokud s ním měl strávit zbytek svého jistě krátkého života, tak se nechtěl cítit jako úplné pako k tomu všemu. Otázku sotva postřehl.

„A-asi jo," zakoktal a odklonil se, aby mu mohl skřítek dát na stůl předkrm. Poznal na něm jen salát. Zbytek se tvářil jako nějaká mořská potvora, ale protože to nikdy nejedl, netušil, jak se to jmenuje, natož jak se to jí a čím. Vrhl po Luciusovi omluvný výraz plný zoufalství a také strachu. Bude se mu smát? Ublíží mu, protože to neznal? „Já... nevím jak..." hlesl a sklopil oči.

Lucius se pousmál. „Naučím tě to. Začni z vnějšího okraje," poradil mu a během večeře mu nejen řekl, který příbor má kdy použít, ale vysvětlil mu, jakým způsobem se správně drží, jak se sedí, pije a skládá ubrousek. A to naprosto trpělivým tónem, v němž Harry nenašel ani stopu po znechucení či odporu. Zjistil, že vysvětlovací tón hlasu zvláštně lahodil jeho uším. Uklidňoval ho, odváděl jeho pozornost od toho, k čemu mělo dojít nejspíš hned po večeři.

Nervozita se ale vrátila hned, jakmile dostal na stůl zmrzlinu jako dezert. Ruka se mu začala třást a nepomáhalo, že ho Lucius po celou dobu propaloval pohledem. Alespoň se nad ním netyčil, ačkoliv ani to ho moc neuklidnilo.

„Severus mi pro tebe dal lektvar," promluvil Lucius pomalu, téměř váhavě.

„Jakej?" zbystřil Harry a přemýšlel, jak velký prohřešek by byl, kdyby prostě dezert odmítl. Měl obavu, že se netrefí lžičkou do pusy a zmrzlina mu skončí v klíně.

„Na uvolnění," vysvětlil a vytáhl z kapsy saténové vesty drobnou ampulku s růžovou kapalinou.

„Nápoj touhy?" ušklíbl se a na okamžik zauvažoval, že by mu to vlastně nevadilo. Aspoň by neměl žádnou morální zábranu se s mužem vyspat. Mohl by to svést na lektvar a nezabývat se tím.

„Ne, Harry. Použití lektvaru touhy, jiných lektvarů ovlivňujících příčetnost a kouzel manipulujících s myslí je v našem případě zakázané." Posunul lahvičku doprostřed stolu a vyzývavě ji držel v prstech, dokud se pro ni Harry nenatáhl. V té samé chvíli ho za ruku chytil a držel jemným, přesto pevným a majetnickým stiskem. Po celou dobu mu hleděl do očí a tvářil se víceméně neutrálně. „Je to přípravek, který zvyšuje senzibilitu kůže a pomáhá uvolnit svaly. Neovlivňuje mysl jako Imperius nebo nápoj touhy." Palcem zlehka pohladil hřbet Harryho ruky a druhou si donesl lžičku se zmrzlinou k ústům.

Harry poplašeně sklopil zrak ke stolu. Paži nestáhl, neodvážil se. Nějak mu docházel dech. Tím, že Lucius vytáhl lektvar z kapsy, přiblížil nutnou postelovou scénu tak blízko, že nepochyboval o tom, že nastane. Ale on se na to necítil. Ještě ne. Nechtěl to takhle.

Odvrátil se a rozvážně položil lžičku na stůl. „Je to jedno. S lektvarem, nebo bez. Vyjde to nastejno."

„Lektvar ti může pomoci překonat... počáteční nejistotu." Odložil svou lžičku, trhl hlavou a nechal tak sklidit ze stolu. Postavil se, obešel stůl, zastavil se u Harryho a zvedl mu za bradu hlavu. „Mohlo by tě to uvolnit. Tři kapky stačí."

„Proč bych ti to měl zlehčovat?" odsekl. Rozhořčení z odpoledne se vrátilo, jakmile se jej Lucius dotkl.

Lucius pozvedl obočí. „Mně?" odfrkl sarkasticky. „Tobě to mnohé ulehčí."

„Proč bych o to měl vůbec stát? A proč tobě by na tom mělo záležet?" zavrčel, smetl jeho ruku a zprudka se postavil. Lucius byl minimálně o půl hlavy vyšší, rozložitější, mohutnější a nebezpečný, ale nedbal na to. „Nemůžeš se dočkat, až –"

„Musí mi na tom záležet," zarazil ho podrážděně. „Předně je vyžadováno naplnění od nás obou, takže se ti to musí líbit. Za druhé jsi můj manžel. A já manželství ctím se vším, co k tomu patří. Pro mě ten slib nebyl jen planými slovy. Ženil jsem se podruhé a ani v tomto manželství nečekám city. Ale očekávám vzájemný respekt a úctu."

Harry vycítil, že přestřelil. Šedé oči bouřily vztekem a on se jen sotva nepřikrčil v očekávání nějaké kletby. Ta však nepřišla. Nepřišlo nic. Lucius prostě odešel a nechal ho s ozvěnou vzteku samotného.