Fénixovy slzy (Harrylu) ✔️ DOKONČENO

18. kapitola

Bradavickými chodbami se táhla tma jen spoře osvětlená pochodněmi a stříbřitými duchy, pokud nějací prolétli okolo. Blížila se půlnoc. Harry pod neviditelným pláštěm kráčel vedle Luciuse a užíval si jeho tiché přítomnosti. Jelikož se mu nechtělo spát poté, co tentokrát v termínu splnili podmínku smlouvy, Lucius souhlasil s tím, aby ho doprovázel při kontrole, zda nejsou studenti mimo své koleje. A přestože si nemohli povídat, ani jeden se netvářil, že by mu to vadilo.

Jejich napětí pominulo. A Harryho mrzelo pouze to, že nemohl kráčet bez pláště, a také – po chvilkovém překvapení –, že ho nemůže chytit za ruku. Sice pochyboval, že by o to Lucius stál – nebo o jiné formy veřejné náklonnosti –, ale on by za to byl rád. Chyběly mu ty drobné důkazy, že jejich vztah není jen smlouva. Lucius jimi dle jeho názoru v určitých chvílích nešetřil, ale v momentě, kdy Harry vysloveně toužil po něčem obyčejném, jako chytnutí za ruku, objetí nebo třeba i jen letmý dotek, nedostal nic. Buď se to nehodilo kvůli prostředí, nebo... nebo o to Lucius nejspíš neměl zájem.

To ho celé mátlo. Nevěděl, co se Luciusovi honí v hlavě. Někdy mu připadalo, že z jeho očí cítí hluboké city. Ale vždy to zmizelo, jakmile se do nich podíval na delší dobu. Pak jako by to Lucius vycítil a stáhl se. Jediná chvíle, kdy se mohl naprosto nerušeně a poměrně dlouho kochat syrovými emocemi, bylo krátce po orgasmu. To se Luciusův obličej vyhladil, tváře zrůžověly, oči se rozšířily. Nedokázal skrývat uvolnění, jehož se mu dostalo. A Harry ty emoce hltal plnými doušky jako živou vodu. Dávaly mu najevo, že to díky němu muž odložil naučenou masku a odkryl mu pravé já.

Stejně jako před chvílí. V uších mu ještě zněl hluboký rychlý dech a v podbřišku mu mravenčilo, když ho najednou píchlo u žaludku z úplně jiného důvodu. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si nevšiml Luciusovy napřažené paže, do níž narazil hrudníkem. Ani nestačil promluvit, když uslyšel kroky ve stejné chvíli, kdy ho muž odstrčil za sebe.

„Luciusi," ozval se hluboký hlas, který v Harryho nitru zarezonoval a zdvihl vlnu žluče.

„Severusi," odpověděl Lucius chladně a uvolněně mu šel naproti. Harrymu ani nemusel říkat, aby zůstal na místě. „Večerní procházka? Tady máš do sklepení daleko."

„Možná," připustil. Zůstal stát ve stínu a Harry mu do obličeje neviděl. „Chtěl jsem s tebou mluvit."

„A proto mě hledáš po chodbách?" ptal se Lucius překvapeně. „Stačilo napsat vzkaz. Přišel bych."

„Vzkazy jsem ti dnes poslal dva," namítl.

„Skutečně? Musel jsem je přehlédnout," odvětil Lucius ledabyle. „Tak co je tak nutné, že to nepočkalo do zítřka? Máš snad pro mě vzkaz od Pána zla?"

„Ne, zatím ne. Je spokojený tak, jak se věci mají." Snape přešlápl a založil si ruce na hrudi, pokud Harry mohl soudit, jak se tmavý flek v černotě přesunul o kousek výš. „Jde jen o přátelský rozhovor. Všiml jsem si, že tvé manželství opět není tak růžové, jak jsi možná doufal."

Lucius naklonil hlavu na stranu. „Z čeho tak soudíš?" tázal se a nechal v hlase prokmitnout lehké pobavení. Poodešel ke stěně chodby a zády se o ni opřel.

„Pan Potter dnes nebyl na mé hodině. A nemohl jsem si nevšimnout, jak jste se dnes dopoledne tvářili," vysvětlil a přišel k němu blíž. „Musí být těžké se vracet domů, když tam na tebe opět čeká chlad a nezájem."

„Nevím, o čem mluvíš," zalhal Lucius sebevědomě.

„Vážně?" ušklíbl se a přišel těsně před něj. Položil mu konečky prstů na rameno a jemně s nimi poťukával na drahý hábit. „Už jsem ten výraz u tebe viděl, pamatuješ? Tu touhu, která se nedá nijak řídit a zmírnit. To zoufalství, které se zvyšuje každou vteřinu, co je ti odpíráno to, co po tobě chce smlouva. Před ostatními to můžeš nějakou dobu skrývat, ale ne přede mnou. Viděl jsem, co to s tebou a s Narcissou udělalo. Všichni to tehdy viděli –"