When the kitten bites | Dramione ✓

ii.

Tu noc nemohla Hermiona vůbec spát. Svému slibu o žalování nakonec nedostála, nejenom kvůli tomu, že to nemyslela úplně vážně, ale zároveň taky neměla chuť nic řešit. Její hlava to dělala za ni. Neustále se vracela zpátky do jeho ložnice, k tomu, s jakou radostí ji viděl v úzkých a jak první, co ho napadlo, bylo rozvázat si kravatu. Jako by viděl přímo skrz ni. Třeba tohle platí na každou, napadlo ji. Třeba už jsem jako každá.

V hrudi jí zahnízdil zvláštní pocit. Jestli to bylo zklamání, těžko říct, ale vůbec se jí nelíbil. Když zavřela oči, viděla před sebou poslední poradu z minulého týdne. Celou tu hodinu a půl ho pozorovala. Nechtěně, nezáměrně, ale prostě nedokázala dát oči jinam. Chvíli se houpal, ruce založené na prsou, a když se ho někdo na něco zeptal, odpověděl stručně a jasně. Pak, když ho houpání omrzelo, vzal si do ruky brk a všemožně si s ním hrál. Ani jednou se nepodíval jejím směrem a jí to nanejvýš vyhovovalo - nikdy by nikomu nahlas nepřiznala, že se jí ta touha poznat ho v jiném světle zarývala až do krve.

Prezentovala to jako nenávist, samozřejmě. Holky v pokoji si ani nedovolily vyslovit jeho jméno, aby náhodou neztropila scénu, a to ji určitým způsobem chránilo. Nikomu nepřipadalo divné, že ho do krve nesnáší, protože to tak bylo už skoro pět let. Jenom, když byli spolu, což se tedy naštěstí moc nestávalo, jelikož si své povinnosti plnil překvapivě pečlivě a pohotově, se v ní něco zvrtlo tak, že by se mu nejradši vrhla kolem krku. Myšlenky se jí ubíraly směrem, kam by měly mít vstup zakázán, a nakonec se přistihla, že se často utápěla v nereálných představách, kde její city opětoval. Jestli se tomu tedy dalo říkat city.

Překulila se na pravý bok a frustrovaně si oddechla. Rukou párkrát přejela po místě, na kterém se ještě odpoledne držela vrstva mýdla, a najednou si vzpomněla, že vlastně pořád neví, kdo to udělal. Z neznámého důvodu věřila Dracovi a jeho nevině, ale nenapadal ji nikdo další, kdo by se sem dokázal vloupat a udělat takovou blbost. Z čeho taky kdy kdo usoudil, že spolu s Malfoyem spali? Jestli si to ten parchant vymyslel...

V tu chvíli, jako by jí někdo četl myšlenky, se ozvalo zaklepání na okno. Nejdřív si myslela, že už se jí to únavou zdálo, ale když zavřela oči a ozvalo se znovu, donutila se vstát. Na římse seděla malá popelavá sovička, tmavé oči rozšířené tak, že vypadaly jen jako dvě černé díry, a zobáčkem k Hermioně popostrkávala malý kus pergamenu. Prosím, ať to není to, co si myslím.

Vím, že nemůžeš spát. Čekám v prefektské koupelně. D.

Kéž by se mohla propadnout do země. Hermiona na ta slova zírala dobrou půl minutu a snažila se samu sebe přesvědčit, že to k ní třeba došlo omylem. Jak by mohl vědět, že je vzhůru? Všechno v ní křičelo, že je to past, vždyť od něj odpoledne utekla a on měl dost zvrácený smysl pro pomstu, aby ji vylákal ven jako nějakou zvěř. Jít tam by byla instantní sebevražda. Ať už doslovně nebo společensky.

Co když ale přesně to potřebuju? Věděla, že je to hloupost. Jediné, co opravdu potřebovala, bylo otočit se na druhou stranu a zapomenout, že se něco takového vůbec stalo. Zítra ho mohla probodnout pohledem na snídani, ale tím to tak haslo. Jsi strašně hloupá, Grangerová. A než se dokázala přesvědčit, aby zalezla zpátky do postele, už na sebe natáhla svetr a vydala se potichu po schodech dolů.

Jsi tak strašně hloupá.