Old friends! (CZ FF)

5.

Koukala jsem na něj jak opařená. On mi pohled oplácel. Ruce měl v dokonale střižených kapsách od kalhot. Měl na sobě jen košili a kravatu. „Myslel jsem, že jsi Karmen." promluvil tiše. Nezvykle tiše na to jak hlasitě mluvil předtím. „Ale tebe jsem nečekal."

„Daryle." zašeptala jsem. Čekala bych kohokoliv, ale mého bývalého nejlepšího kamaráda rozhodně ne. Nějakou dobu jsme takhle stáli. Ticho bylo ohlušující. Ťukání do klávesnice přestalo tak rychle jak skončilo. Všichni zřejmě poslouchali co se bude dít na chodbě dál. Rukou mi naznačil ať jdu do jeho kanceláře.

„Nemáte co na práci?" zakřičel nakonec. Slyšela jsem jak se něco převrhlo a hlasitou ránu. Už nějaký čas jsem byla s psychikou v koncích, takže mě to vyděsilo. Procházela jsem kolem Daryla, když jsem ránu zaslechla. S obavou jsem se o něj opřela zády. Měla jsem hlavu otočenou do chodby, ale znovu se ozývali jen zvuky prstů bouchající do klávesnice nějaký smysluplný článek, který by mohl být na titulní straně Cherokee Tribute.

- - -

Došla jsem někam doprostřed místnosti. Rozhlížela jsem se po jeho kanceláři. Byla laděná moderně. Bílo-šedá. Nějak se mi vybavuje, že už v dětství měl tuhle barevnou kombinaci rád. Vnímala jsem, že stojí před zavřenými dveřmi, ale neměla jsem na to se otočit.

Najednou zazvonil telefon. „Promiň. To je tu pořád. Rozhlédni se tu. Jako doma." došel ke stolu, aby ho zvedl. Koukala jsem kolem. Bylo tam toho tolik. Skříně s různými cenami za nejlepší noviny v Atlantě, knihami, fotografiemi. Na druhém konci místnosti menší stolek s několika pohodlnými křesly a dlouhým gaučem, který byl namířený na televizi. „Ne.. teď nemůžu. Važně Ingrid nemůžu. Pošli mi to po.. já? Mám si proto dojít já? Chceš padáka rovnou?" zaslechla jsem něco málo z rozhovoru, který vedl Daryl a jakási Ingrid, jejíž jméno jsem zaslechla už předtím. „Opakuji.. pošli mi to po Hankovi, ten jako jeden z mála má přístupovou kartu do desátého parta. Nebudu o tom diskutovat. Jestliže je to.. ne. Do večera to bude v tisku až si to přečtu. Jo slibuju, že to.. dám to tam, když mi to pošleš.. jo musíš. Chceš-li být na titulní.. Hank. Jo. Piš si." následně nadiktoval nějaké číslo. Nejspíš na toho Hanka. Koukla jsem na něj. Pohled mi oplatil. „Ať přijde Hank. Jinak máš smůlu. A když s tím článkem přijde do pěti minut máš to jistý na devadesát procent, že budeš na titulní straně. Čas běží Ingrid." sluchátko položil, ale pohled ze mě nespustil. „Už končím." pousmál se. „Pomohla bys mi pak?" zeptal se mě.

„S čím?" došla jsem pomalu k jeho stolu.

„Počítám, že za dvě minuty tu bude klepat Hank.. Ingrid je dobrá novinářka, ale píše spíš o.. no prostě se to nehodí na titulní stránku." nadechl, aby mohl pokračovat. „Ty to nebudeš vidět zaujatě.. já ty lidi znám. Stačilo by si to přečíst a říct mi tvůj názor." zvědavě jsem pozorovala jeho obličej, který se vůbec od posledně nezměnil. Až teď jsem chápala ty sny. Chtěli, abych ho zase našla!

„Tak jo. Bude to aspoň změna od toho co jsem dělala." usmála jsem. Po dlouhé době a sama od sebe. Otočila jsem se, abych se mohla kouknout na tituly knih.

„Měl jsem za to, že jsi v New Yorku. Tedy.." jakoby si uvědomil co říká umlčel se.

„Jo byla jsem. Ale ty jako jeden z mála bys měl vědět kde a jak dlouho jsem se nacházela." mírně jsem k němu pootočila hlavu, abych zjistila, že se skoro nacházíme u mě.

„Jakmile jsem se dozvěděl, že jsi tady a napsal pár článků.. pak jsem toho nechal." zamumlal. „I tak jsem věděl, že do mé budovy přijdeš. Budeš chtít poznat toho tajemného kdo.." vyrušilo nás klepání na dveře. „Dále!" zavolal směrem ke dveřím. Do dveří strčil hlavu blonďatý kluk sotva mladší než já.