Old friends! (CZ FF)

17.

Další změny na wattpadu? Vážně? Už takhle v tom mám maglajs. Taky vás štvou tyhle změny? :D Tak jsem si musela na začátek postěžovat a jdeme na to :)

-- -- --  

„Daryle uvědomuješ si, že jsme měli být už dávno na cestě?" zakřičela jsem na něj z předsíně našeho nového bytu v New Yorku. Byt nebyl ani tak velký jak jsem očekávala, ale oba jsme se tam hravě vešli i s těmi věcmi co jsme si z Atlanty sem natahali. „James tě zabije, když tam budeme pozdě." řekla jsem znovu opírajíc se o futro otevřených dveří. Na sobě jsem měla stejné fialové šaty jako tehdy na večeři s Darylem. „Cesta tam netrvá zrovna krátkou dobu. Už dávno jsme měli prostě vyrazit." prohrábla jsem si u monologu co jsme si vedla vlasy a stále na něj koukala zavazujíc si kravatu.

„V klidu zlato.. letadlem to tam trvá dvě hodiny. Takže se uklidníme. Letiště máme půl hodiny autem. Nemrač se.. budeš mít vrásky." ukázal na moje čelo. Koutky se mi zvedly do jakéhosi úsměvu, který jsem ani sama nedokázala identifikovat. Zvedla jsem ruce v obranném gestu a otočila se, abych vyšla ze dveří.

– – –

„Děkujeme, že jste letěli s American Airlines." promluvil hlas letušky z reproduktoru, když jsme přistáli na menším letišti v Atlantě. Lidé pomalu začínali vystupovat. „Přejeme vám hezký den."

„Jo hezký den to opravdu bude až nás James sjede." sykla jsem k Darylovi. Ten mě lehounce dlaní bouchnul do boku nad čímž jsme se oba rozesmáli. „A to nebude moc dobrý. Při naše štěstí nás pošle domu. Děkujeme ale přišli jste zbytečně." dodala jsem stejně pobaveně.

„Tebe nezabije.. potřebují tě.. což se o mě říct nedá, takže mě možná vidíš naposledy." nad jeho slovy jsem s kroucením hlavou mlaskla a sledovala ho jak zkušeně přivolává taxi. Jeden z těch žlutých aut zastavil u nás. Daryl mi otevřel dveře a já nastoupila. Taxikář se na nás podíval.

„Nekecej.." řekl překvapeně. Jako by se vzpamatoval a z tykání přešel na vykání. „.. vy jste pan Dixon." pronesl, když viděl Daryla. Překvapeněji než on jsem zamrkala, pohled střídaje z taxikáře na muže vedle mě. „Ježiš moc se omlouvám.."

„Nene. V pořádku. Jsem ohromen, že si mě tu pořád pamatujete.. nejsem tu nějakých šest týdnů." odpověděl mu mile.

„Kam to bude?" zeptal se nakonec po pár minutách přiblbého koukání na nás. Nadiktovala jsem mu adresu kde se měla zkouška konat. Taxikář si jí ihned nastavil na GPS a bez dalšího slova jsme vyjeli na místo.

– – –

Dorazili jsme na místo určení s drobným zpožděním. Před vchodem do budovy stál muž v černém obleku a pozoroval nás s výrazem 'co si o sobě myslíte?' Ukázali jsme mu pozvánky. S kývnutím nás pustil dovnitř. Tam to vypadalo přímo božsky. I když to byla příprava vyzdobili to tak jak by to mělo bypadat na jejich vlastní svatbě.. byla laděná do modro-bíla. Zatím nezačali. Že bychom nebyli poslední? Prolétla mi hlavou myšlenka.

„Hele kdo dorazil." ozval se hlas za mnou. Rychle jsem se otočila, takže mi vlasy spadly na druhé rameno. Měla jsem je volně rozpuštěné, natočené, aby vypadaly přirozeně. Přede mnou šel James v obleku. Vypadal senzačně!

„No jo promiň, ale tady pán si prostě nemohl za žádnou cenu vybrat kravatu." palcem jsem ukázala na Daryla, který stál částí těla za mnou. James na něj upřel svůj pronikavý, modrý pohled, který mě občas skoro děsil.

„Ale jste tu.. a ne poslední.. takže máte štěstí." pověděl spíš jemu než mě.

„Kdo chybí?" zeptala jsem se raději pohotově, aby pohledem nevraždil Daryla. James mě vzal za loket a táhl směrem do místnosti se stoly, židlemi a spousty lidma. Věnovala jsem pohled přes rameno Darylovi, který s rukama v kapsách šel za námi a na tváři mu hrál pobavený úsměv.