Old friends! (CZ FF)

20.

Další.. wuala! :)

Bavte se :) + nahoře je to jak si představuji Patricka :)

-- -- --

Alison POV'

Šla jsem se po chodbě k skříňkám, které byli daleko od třídy kde jsem zrovna měla hodinu, ale i tak jsem to měla načasovaný a stíhala jsem. Po cestě jsem potkala pár známých, kteří mě s úsměvem zdravili. Po nějaké chvíli otáčení u skříňky mi zámek cvakl. Koukla jsem dovnitř na všechny knihy. Dvě, které jsem držela v ruce jsem uložila dovnitř a místo toho si další dvě vzala. I hned jsem je uložila do tašky. Ještě nějakou dobu jsem měla skříňku otevřenou a koukala spíše na fotky připevněné na dveřích.

„Čau." pozdravil mě hlas vedle mého pravého ucha. Pootočila jsem hlavu na chlapce s blond vlasy. Znala jsem ho. Byl to kamarád Susan. Patrick se jmenuje.

„A-ahoj." vykoktala jsem trochu nervózně. Zabouchla jsem rychle skříňku a otočila jsem se k odchodu. Neúspěšně. Jeho ruka se lehce obmotala kolem mého zápěstí, což mě zastavilo. Pomalu jsem se na něj otočila. „Co?"

„Kam zdrháš? Chtěl jsem si promluvit."

„O čem?"

„O tom kdy tě mám vyzvednout."

„Co?"

„Takže jsi mi tu večeři neslíbila?" zvedl jeden koutek čímž ukázal perfektní bílé zuby.

„Myslím, že jsi na něco zapomněl."

„Jo? A na co?"

„Zeptat se třeba mě? Jestli s tím souhlasím?" naklonila jsem hlavu na stranu.

„Takže bys šla?"

„Ne." vykroutila jsem se rychle a zmizela v davu vycházejících žáků ze třídy. Nechala jsem tam zmateného Patricka. I tak se mi koutky zvedly směrem nahoru.

- - -

Po několika dnech jsem skoro zapomněla na Patrickovo pozvání. Snažila jsem se mu co nejvíc vyhýbat, aby to nedopadlo jako posledně. I tak jsem se mu, v prázdné chodbě v pátek ráno, nevyhla. Stejně jako předtím si stoupl vedle mě a ležérně se opřel o skříňku vedle s tím svým úsměvem na který mu podle mého podlehlo hodně dívek.

„Ahoj." pozdravil. A slušně. Což mě trochu překvapilo.

„Ahoj." oplatila jsem mu pozdrav o dost klidně než posledně. Nejspíš to bylo tím, že to začínalo jako normální rozhovor.

„Jen jsem se chtěl na něco zeptat." pronesl po chvíli ticha. Chodba byla prázdná. Až na pár prvních přichozích stojící u své skříňky a ťukající něco na mobilu. Podívala jsem se na něj s obličejem, který říkal, že může pokračovat. „Co kdyby sis se mnou dneska dala oběd?" navrhnul.

„Zdá se mi to nebo jsi to z minula pochopil?" zeptala jsem se s milým úsměvem.

„No nejspíš jo. Asi jsem prozřel."

„Zní to jako normální pozvání." dodala jsem.

„Takže.. to znamená ano?" zeptal se.

„Nejspíš jo." kývla jsem po chvíli přemýšlení jestli jsem to neslíbila někomu jinému. „Tak ve dvanáct?"

„To by bylo super." oči se mu rozzářily. „Vyzvednu tě tady." ukázal na místo kde jsme stáli.

„Počítám s tím." řekla jsem se smíchem.

„Hej kámo.. jdeš?" zakřičel nějaký hlas za mými zády. Otočila jsem hlavu. Byl to další kluk z Patrickovo třídy. Neomalenec o kterém všichni pochybovali, že se sem dostal kvůli protekci a ne kvůli dobrým známkám. „Tak dělej!"

„Takže ve dvanáct. Jeho si nevšímej. I když má blbý kecy je fajn." s úsměvem na mě kývl a odešel za těmi svými kamarádíčky. Jen jsem rychle otočila pohled na místo kam šel, abych se potkala s jeho pohledem.

- - -

Hlavou mi z ničeho nic prolétla tahle myšlenka, když jsem viděla jak na nás kouká Susan. I hned se mi vybavil i Patrick a to jeho pozvání na oběd. Každý odpověděl ještě na pár otázek od reportérů. Muž se po té vydal zpátky do nemocnice, ale Susan se s úsměvem vydala za námi.

„To je mi, ale milé překvapení." zvolala. Na mě se vrhla okamžitě a pevně mě objala. Nerada jsem jí to vrátila. Je mi jasný, že už bych měla přehodnotit svůj názor na ní, ale pořád to nešlo. „Tebe taky ráda vidím.. asi po dvaceti letech, Daryle." natáhla se k němu. Krátce ho objala. Spatřila jsem protočení očí od Daryla, ale ze slušnosti jí objetí vrátil. „Ale tebe neznám." zamračila se na Jamese.

„Ani nemůžete. Jsem James Willson." představil se. „Vlastně bych na vás měl otázku."

„Povídej. A můžeš mi tykat. Jejich kamarádi jsou i mý kamarádi. Jsem Susan."

„Těší mě. Jak jsou na tom Daltonovi?"

„Aha. Jste tu kvůli tomu. Vy jste rodinný příslušník?" zaujala profesionální roli.

„Jsem snoubenec syna rodiny Daltonů. Dělá to ze mě aspoň trochu rodinnýho příslušníka, když chci vědět rodinný stav mé tchýně a tchána?" mluvil rozhozeně. Susan ho sledovala s tím jestli si nedělá srandu. Ale podle výraze nejspíš usoudila, že ne. Krátce se koukla na nás, pak opět na Jamese.

„Dobře. To z vás.. tebe.. dělá rodinného příslušníka." kývla. „Promluvíme si o samotě. Já jsem tedy pouze anesteziolog, ale dovedu vás k ošetřujícímu lékaři rodiny." rukou pokynula směrem kde dveřím, kam se James bez dalšího slova nebo ohlédnutí na nás vydal. Otočila se opět k nám. „Co kdybyste tu počkali. Budu mít za pět minut pauzu na oběd. Tak bychom mohli pokecat." otočila se s nadějí na nás. Připomnělo mi to Patricka.

„Dobře." kývla jsem s úsměvem. Nějaký pocit mi říkal, že jsem tuhle blondýnku vidět znovu musela. Její pohled stál za to.. bylo v něm možná i kapička štěstí.

„Tak pět minut." zvedla prst a rychlou chůzí došla k Jamesovi. Po pár krocích zmizeli v ústí nemocnice. Moc jsem toužila vědět co se stalo s rodinou Marka! Doufám, že se to co nejdřív dozvím.

- - -

„Proč jsi vůbec souhlasila?" zeptal se mě Daryl. Seděli jsme na lavičce a koukali nějakou dobu na auta před nemocnicí. „Vždyť Susan nemáš ráda."

„No ona nakonec není tak špatná." pokrčila jsem rameny. „Když jsem tady byla.. ona v podstatě jako jedna malá ze začátku se se mnou začala bavit. Ze začátku." koukla jsem na ní.

„Víš.. měl jsem jít s tebou. Měl jsem jít do New Yorku s tebou. Však žurnalistika se tu dá studovat stejně jako v Atlantě. Jaký by v tom byl rozdíl."

„Hele.. to je dobrý. Vážně jo." chytla jsem ho za ruku, kterou měl na stehnu. Stisk mi oplatil. „Navíc Atlanta byl tvůj sen. Ten můj byl tady." mluvila jsem dál. „I když se moc nevydařil. Ale ve všem je něco dobrýho.. já díky tomu nevydařenýmu konci našla tebe, Daryle." dodala jsem s úsměvem.

„Budu dělat, že ti to věřím." tiše se uchechtl. Hlavy se nám stočily k přicházejícím krokům. „Hele kdo jde. Blonďatá furie." zamumlal sakrasticky.

„Tak už jsem tady." řekla jakoby nám to musela připomenout. Pohled jí padl na naše spojené ruce. „Vy jste teda vážně spolu?" vyjekla radostně. Hlava mi padla trochu na stranu.

-- -- --

Takže co říkáte? :D jsem to ale zlá 3:) co si myslíte že bude dál? :) a taky uvazuju že bych to pomalu ukončila :)
Každopádně (mám to slovo ráda) zdravím vás ze slunné Alanyae :) další část bude nejspíš až dojedu domů nebo ještě dyl. ;) Pak totiž odjíždím zase pryč 15. do Brna tak se bude snažit :)
Vote nebo komentáře potěší.. a budu se těšit u další :)
Baaj :)