#8

107 7 1
                                    

"Tak jdeme?" Zeptal se Stark, když jsem si oblékla bundu. Nakonec s ním opravdu jdu ven. Upřímně se bojím, docela hodně, protože už je večer. To znamená tmu a málo lidí. Jenže já ho prostě nemohla odmítnout, vůbec jsem totiž nepřemýšlela, co dělám. On mě vždycky totálně vykolejí a já zapomenu úplně na všechno.
Zamkla jsem domovní dveře, takže můžete jít.
"Kam jdeme?" Zajímám se.
"Do parku." Řekne nezaujatě. "Vadí?"
"Ne, ne, vůbec ne." Sakra, řekla jsem to moc rychle. Jasně, že mi to vadí, kdybychom šli alespoň někam mezi lidi, ale tohle? Nechci aby poznal, že se bojím, protože kdyby si chtěl zkusit nějakou prasárnu, měl by to jednodušší. Nenápadně od něj jdu kousíček dál, abych si ho i při chůzi udržela od těla. Dobrý, vypadá to, že si toho nevšiml.
Celou dobu jdeme mlčky a to mě užírá. Ani si nedovedete představit, jak moc bych chtěla vědět, nad čím právě teď přemýšlí.
Najednou se jeho paže otřela o moji. Projel mnou zvláštní hřejivý pocit. Je u mě sice nebezpečně blízko, ale tak nějak se mi to líbí. Ovládej se. Napomenu se raději v duchu. Srdce mi tluče tak rychle, že to musí slyšet i on. Blbá nervozita. Uklidni se už konečně!

***

Už vcházíme do parku. Je tu úplně prázdno, úplně. Přeběhl mi mráz po zádech. Záhadným způsobem jsme se rozpovídali. Mluvíme o všem možném - o škole, zálibách....
"Nesedneme si?" Zeptá se, a tak jen přikývnu na souhlas. Jde k lavičce rychleji než já, asi ho už bolí nohy. Otočil se na mě. Je sice tma, ale stejně vidím jak se na mě usmívá. Bože, má krásný úsměv. Zastavil se, takže na mě čeká, ale co mě zaráží, je jeho napřažená ruka směrem ke mě. Když k němu dojdu, nejistě se ho za ni chytím a pomalu společně vyrážíme k lavičce. Ruku mi ztiskl. Ztisk mu raději neopětuji a dělám, že se nic nestalo, teda spíš se o to snažím.
"Neboj, já tě neukousnu." Řekl se zřetelným pobavením v hlase.
"Já vím." Zamračím se na něj. "Vždyť nic nedělám." Moc přesvědčivě jsem to tedy neřekla. To ne, určitě poznal, že jsem nejistá.
"Jasně." Zasmál se.
Sedla jsem si vedle něj a pokračovali jsme v povídání. Musím říct, že si s ním docela dobře rozumím. Najednou ale zvážněl a přestal mluvit. Dívá se mi na rty, pomalu se přibližuje. Je tak blízko, že cítím jeho teplý dech. Nevědomky se k němu nakloním. Maličko se usmál a konečně spojil naše rty v jedny. Nic jiného v tuhle chvíli nechci, on je teď to jediné na světě. Zdrychlil se mu dech a srdce mu teď bije stále rychleji. Vím to, protože mám ruce na jeho hrudi, kterou mu neustále zkoumám prsty. Jeho ruce mě hladí po bocích. Přitáhl si mě za ně ještě blíže, upřímně se divím, že to ještě jde. Jsme na sobě úplně nalepení, takže cítím celé jeho tělo. Slastí mu vzdychnu do polibku a on využil příležitosti. Jazykem mi vniknul do pusy a obejmul mě ještě silněji. Najednou mě chce položit. Bráním se mu. Bohužel marně. Doufám, že nechce udělat to, co si myslím, že chce udělat.
"Nech toho." Řeknu mírně podrážděně.
"Proč bych měl, líbí se ti to." Zasměje se. Silně mi drží paže a zalehnul mě, takže se nemůžu hnout. Rty přesunul na můj krk a začal ho sát.
"Pusť mě! Starku, nech mě!" Už na něj řvu, on ale moje slova ignoruje, naopak si na mě ještě těsněji lehnul. Jednu mou ruku mi dal pod záda, abych s ní nemohla hnout a zmáčkl mi prso. To je prase! Ani náhodou se sebou nenechám tohle dělat. Jenže já se nemůžu pomalu ani nadechnout, natož abych se mu ubránila. Jsem zoufalá. Ukápla mi první slza, za ní další, další a další.
"Ale, ale. Nebreč, zlatíčko. Bude se ti to líbit." On si snad dělá prdel! To nemůže! Nemůže mě znásilnit. Podruhé se mi to stát nesmí.
"Kurva, nech toho! To není vtipný, ty kreténe!" Řvu na něj čím dál hlasitěji, ale nezabírá to. "Pomoc!.... Pomoc!... Pom..." Zoufale křičím o pomoc, ale nikdo mě neslyší. Jak jinak, jsme tu přeci sami. Proč já jen byla tak tupá a šla s ním?
Nesmím zpanikařit jako minule, nepřeperu ho, musím na to chytře.
Ruku, kterou měl na mém prsu přesunul k lemu mých legín. Líbám ho po krku a snažím se působit uvolněně.
"Už to neprotahuj, zlato." Použiju ten nejsladší hlásek, jaký dovedu. Evidentně ho to překvapilo, ale pokračuje. Rukou mi zajel do legín a začal pohybovat prsty přes mé kalhotky.
"Hmm, no vidíš, že to je fajn."Stisk na rukou povolil, asi mi už věří, že se nebudu bránit. Ruce proto přesunu na jeho hruď kterou hladím, abych si je uvolnila úplně. Teď je ta správná chvíle to udělat. Vší silou ho kopnu mezi nohy a rukama, které mám na jeho hrudi ho od sebe odstrčím. Trefila jsem se na jedničku, protože spadnul na zem a kňučí bolestí. Na nic nečekám a okamžitě utíkám pryč. Stihl mě chytit za nohu, tak ho stejnou silou jako před chvílí kopnu do hlavy. Pustil mě, a tak pokračuji v běhu. Běžím co nejdál od něj. Rychleji než jsem kdy dříve běžela a asi i než kdy poběžím. Nenechám ho, aby mě náhodou dohnal. Z očí mi teče nekonečně slz. Jak mi to mohl udělat? Byla jsem tak blbá, že jsem mu věřila.

Ahoj všichni!
Tak v dnešní kapitole máte menší drama. :D Chtěla jsem to protahovat víc, než to tam dám, ale bylo mi jasný, že by to všichni přestali číst :D Myslím, že tohle je zatím nejdelší část, tak doufám, že vás bavila. :) Zanechte mi určitě nějaký názory nebo rady k mému psaní :)
BTW: taky nemáte rádi Velikonoce? :D

Dostali jste se na konec publikovaných kapitol.

⏰ Poslední aktualizace: Apr 04, 2015 ⏰

Přidej si tento příběh do své knihovny, abys byl/a informován/a o nových kapitolách!

ChooseKde žijí příběhy. Začni objevovat