Choose

#1

Ahoj všichni! Jen chci říct, že má cenu tuhle story číst, i když je pár prvních dílů o ničem. ;) Tak prosím nepřestávejte. :D

Otevřu oči. Ležím v trávě poseté sedmikráskami, jako to byvá na těch dobře vypadajících fotkách. Mám trochu zamlžený pohled, ale nějak to nevnímám. Posadím se a rozhlédnu se kolem. Přijde mi, že ať se podívám na jakou stranu chci, stejně je to v dálce všechno rozmazané a jednolité. Postavím se a zmateně se otáčím. Volám na všechny strany. Nic. Kde to skara jsem? Když si všimnu vznášejícího se zrcadla před sebou udiveně na něj zírám. Je to takové to oválné zrcadlo se zlatými vzory po stranách. Vždy jsem takové chtěla. Ani nevím jak jsem se před něj tak rychle dostala. Ze zvyku se do něj podívám a logicky spatřím svůj odraz. Až teď si všímám, že mám na sobě šedé tričko a obyčejně modré džíny. Moje dlouhé špinavě blond vlasy mi trochu překážejí a tak si je odhrnu stranou. Když odtrhnu pohled od oblečení, zadívám se sama sobě do očí. Jsou oříškově hnědé a uplakané. Až do teď jsem si ani nevšimla, jak jsem zoufalá. Nevím kde jsem ani co dělat a nikdo mě neslyší. Bezmoc. V dáli uslyším nějaký zvuk. Je nepřirozený, nepříjemný a čím dál tím hlasitěj...

'Crrrr...crrr....' když otevřu oči, chci vypnout budík, ale po chvíli si uvědomím, že jsem usnula na hodině občanky a právě zvoní na přestávku. Co to mělo být? Já sny přece nemívám. Sedím docela vzadu, takže je možné, že si toho učitelka ani nevšimla. Začnu si tedy dávat sešity do tašky a rychle mířím ke dveřím.

"Lindo, pojď sem na chvíli."

Ach jo. Učitelka už si mě k sobě volá. Sakra. To jsem přesně potřebovala, mít zase nějaký referát o sociologii nebo tak něco. Když k ní s neutrálním výrazem přijdu, usměje se na mě. Nechápu. Přece mě viděla spát při hodině ne?

"Mám na tebe menší prosbu."

To je celá ona. Vždy všechno chce jen po mně. To je tak, když si vás třídní oblíbí a už se jí nezbavíte.

"O co jde?"

Zeptám se milým hlasem a nahodím falešný úsměv.

"No, v naší škole je teď nový student a chci abys ho tu provedla. Je stejně starý jako ty, ale bude chodit do 4.C a ne s tebou do 4.E. Vím, že máš asi dost svých starostí, ale ber to jako varování za dnešní hodinu."

4. C, D a E jsou u nás vlastně něco jako devátá třída.

Podívala se na mě trochu káravým vyrazem, ale hned se zase usmála. V duchu jsem protočila očima a opět nahodila úsměv.

"Jistě, kde je?"

Zeptám se a ona pokyne hlavou ke dveřím. Namířím si to k nim a jsem zvědavá, jaký další podivín v naší škole bude. Je to tu plné až moc chytrých lidí, kteří se baví o věcech, které normálního člověka nezajímají. Mě to tak docela vyhovuje, aspoň se s nimi moc nemusím bavit. Jsem totiž radši v menší skupině lidí. Holky jsou tu ale většinou v pohodě a dá se s nimi povídat. Hlavně s Belly. Jmenuje se Bella, ale stejně jí všichni říkají Belly. Nemá nadváhu ani nic takového, jen má fenku co se jmenuje Belly. No a jednou když u ní byla párty, tak Amy, další moje kamarádka, si to nějak popletla a celý večer říkala Belle Belly. A tak to vlastně celé vzniklo.

Až teď jsem si všimla, že jsem úplně zapomněla na toho nového kluka a stojím někde u skříněk. Ach, ta skleróza. (to mělo být jako vtipné, hahaha) Jdu pomalu, abych měla čas na přemýšlení. Hlavně se s ním nesmím moc bavit, nechci přece aby mi něco udělal. Asi si říkáte, proč jsem tak paranoidní. No tak dámy a pánové, byla jsem znásilněna. Ano, už je to tak. Nikdo to neví, mamka, kamarádky, policie. Prostě nikdo. Bojím se, že kdybych to někomu řekla, odsuzovali by mě. Proto se držím od kluků dál.

Když k němu dojdu, dost mě překvapí. Vůbec nevypadá na to, že by byl jako všichni kluci co sem chodí. Má tmavě hnědé vlasy, tak pěkně pocuchané a dané nahoru. Má na sobě černé džíny a tmavě červené triko s nějakým bílým potiskem. Když přijdu blíž, vidím že má zelené oči. Neříkám, že není hezký, to bych lhala, ale prostě nejsem ještě připravená se s kluky normálně bavit. Sama pro sebe se usměju a zčervenám, když zjistím, že si mě všiml jak na něj zírám. Trochu se pousměje a promluví.

"Čau, to ty mě tady máš provést? Nějak se tady neorientuju." Zakřenil se a vyplázl jazyk. Rozesmálo mě to. Po chvíli mi došlo, že jsem mu vlastně neodpověděla a stále na něj čumím jak debil.

"Jo to jsem já, emmm.... Linda. A ty?" Vyhrknu konečně.

"Stark."

Teď pro změnu koukal divně on na mě a já se nad tím také trochu pousměju. Zakroutil nad tím hlavou a já mu začala ukazovat školu.