#2

112 7 0
                                    

Bože, co to dělám? Vždyť se tady bavím se Starkem úplně v klidu jako by to byl nějaký můj kamarád. Já ale žádné kamarády nemám, mám jen kamarádky. Bavím se jen s holkama a chovám se jako kdokoliv jiný, jako by se nic nestalo, ale to je jen maska. Doma mívám noční můry a stále se mi v hlavě opakuje moje znásilnění. Probrečené noci jsou na denním pořádku, aspoň pak přes den zvládnu předstírat, že se nic nestalo. Ale Stark? Úplně jsem na chvíli zapomněla, že se pro jistotu od kluků držím dál. Jsou to sice už 3 měsíce od té osudové noci, ale necítím se připravená.

Chvíli jsem mu ukazovala školu a různé věci co tu máme. Najednou mě přerušil.

"Proč jsi tak rozklepaná?" Až teď jsem si všimla, že se mi klepou ruce a zakoktávám se. Všichni už jsou totiž ve třídách, protože začala hodina a tak jsme na chodbě sami. Kdyby mě třeba někam odtáhl, nikdo by si toho nevšiml, nikdo by to nevěděl. Oklepu se a tím ze sebe setřesu ošklivou myšlenku.

"Nejsem." Řekla jsem a nenápadně jsem od něj kousek podstoupila. Super ještě k tomu všemu se mi i třese hlas. Sakra já za to nemůžu, že se ho bojím. Sice mě nejdřív omámil, ale už jsem plně při smyslech a nelíbí se mi to.

"Jasně to vidím. Tak co je?" Řekl a hrábl si do vlasů. Měl v očích starost. Wow, na to nejsem zvyklá. To asi bude tím, že lidem neukazuji svoje problémy.

"Nic." Vyhnula jsem se mu pohledem. Vůbec neumím lhát. Všichni to na mě hned poznají. Nakonec jsem se na něj ale stejně podívala. Měl zdvižené obočí a díval se na mě nedůvěřivě.

"Nechci o tom mluvit, ani tě neznám."

"No tak se poznáme." Vypadal, že si dost věří. A vůbec proč se se mnou chce poznat? Stejně jsem divná.

"Není to moc dobrý nápad." Řekla jsem hodně potichu a zase od něj šla trochu dál. Když nic neříkal, brala jsem to jako příležitost odejít. Přece jenom mám ještě asi 2 hodiny. Ušla jsem pár kroků, ale pak mě chytl za zápěstí a nenechal mě jít dál. Nelíbí se mi to. Je to ten hnusný pocit bezmoci, který ehmmm.... znám docela dobře. Fuj, zase vzpomínky.

"Pusť mě!" Křikla jsem na něj s naštvaným výrazem.

"Dokud mi nslíbíš, že spolu někam zajdeme, tak ne." Usmál se na mě, ale ruku nepovoloval.

"Fajn." Řekla jsem nuceně. Stejně by mě nepustil. Je opravdu silný. Svaly na ruce kterou mě drží má zatnuté. Není to zlý pohled, líbí se mi to. No jakonkomu se nelíbí svalnatí kluci? Dívala jsem se na něj trochu nejistě. Když si toho všiml povolil mi zápěstí a nechal mě odejít.

"Ještě se uvidíme, Lindo." Mrkl na mě.

"Jo, toho jsem si všimla." S usměvavým výrazem jsem na něj vyplázla jazyk a šla do třídy. Už zase to dělám. Chovám se k němu normálně. Teda pro ostatní normálně, pro mě je normální kluky obcházet obloukem. Asi se mi docela líbí. Má milý hlas, krásné vlasy, vypracované tělo... Ach a ten úsměv. Usmívám se tady na chodbě jako sluníčko. Výborně, to mi scházelo. Musím ho vyhnat z hlavy. I když moc se mi nechce ho z hlavy vyhánět. Je mi snad 5 že se neumím normálně rozhodnout?

Právě jsem došla do třídy. Oh, právě mají matiku. To jsem tam s ním mohla radši ještě chvíli být. Když jsem vešla, tak na mě učitelka nechápavě koukala. Všechno jsem jí vysvětlila a šla si sednout do lavice k Belly.

"Tak jaký je ten kluk?" Okamžitě na mě vychrlila otázku.

"Kdo? Stark? Jo, fajn."

"A ty s ním něco máš?" Cože?  Tak tahle otázka mě docela rozhodila. Jak ji to napadlo? Ale mohla jsem si to myslet. Ona vše hned vidí jako velkou lásku.

"Ne? Jasně že ne."

"Já jen, že jsi zčervenala a stále se usmíváš." Ušklibla se na mě. Tak to je teda hezký. Ironie.

"Ne nemám s ním nic." Zamračila jsem se a začala dávat pozor, co říká učitelka.

Po poslední hodině jsme šly s kamarádkami na oběd do jídelny. Jé, další věc kterou nesnáším. Už jsme seděly u stolu a povídaly si a najednou mi někdo poklepal na rameno.

"Starku?" Udiveně jsem na něj zírala. Co tady dělá? No jo vlastně asi je tady na obědě, stejně jako my.

"Já říkal, že se objevím." Belly do mě trošku kopla, asi abych něco řekla. Zamračila jsem se na ni. Nepotřebuju pomoc.

"A co potřebuješ? " Usmála jsem se na něj s otázkou.

"Dneska bych s tebou rád šel na pizzu. Aspoň se seznámíme, jak jsi slíbila."

"Půjde moc ráda, že Lindo?" Odpověděla za mě Belly. Já se na ni zamračila. Umím přeci odpovědět sama. Nakonec jsem přesto kývla na Starka, aby pochopil, že s ním doopravdy jdu.

"Tak domluveno." Mrkl na mě a odešel.

"Wow to je kus." Ozvalo se z druhého konce stolu.  Byla to Sarah. Je opravdu hezká a černé vlasy jí opravdu sluší. Nedávno se nechala obarvit a dříve byla zrzka. Ostatní se její poznámce zasmály a dál se mě na něj vyptávaly. Bože, ty dokáží být otravné.

ChooseKde žijí příběhy. Začni objevovat