Poslední Stín

Stíny útočí

Po návratu na zámek se život vrátil do normálních kolejí, byla to nuda, pořád jenom samé povinnosti a učení. Rodiče strašně vyváděli a já dostal snad tucet přednášek o bezpečnosti a zodpovědnosti. A taky přednášku na téma víš co by se stalo kdyby ...

Zrovna jsem seděl v knihovně a pročítal nějaké historické záznamy, když za mnou přišla Ami. "Už v tom sedíš hodiny, pojď si zabojovat. No tak vsadím se že mě neporazíš." asi má pravdu, měl bych si dát pauzu. "Tak dobře, ale když vyhraju já tak mě budeš oslovovat jeho nejjasnější výsosti platí?" zasmála se "Platí" stejně ji nikdy neporazím.

Jak jsem řekl bojovali jsme a já prohrál. Vzpomněl jsem si na tu holku, stína. S jakou lehkostí Ami porazila, zajímalo by mě co teď dělá.

Život ve vesnici byl jednotvárný, klidný, prostě normální život. Někdo by mohl říct že až moc nudný, ale já za něj byla vděčná. S Hansem jsme vycházeli skvěle, ostatní vesničané si na mě už zvykli i starosta odložil svůj odpor vůči stínům a přijal mě jako součást vesnice.

Připadalo mi to tak úžasné, že se zdálo nemožné, aby to tak vydrželo navždy. Bála jsem se, abych znovu neztratila úplně všechno. Dnešek začal úplně normálně, slunce stálo vysoko na obloze, nebe bylo čisté, bez jediného mráčku a nic nenasvědčovalo tomu že by dnešek měl být v čemkoliv výjimečný.

S Hansem jsme vstali brzo, dali péct chleba a užívali si hezkého počasí. Když se ale blížilo poledne, se do pekárny přiřítil švec Larren "Stínové útočí na vesnici" vypadlo z něj. Hans nechal chleba chlebem, popadnul meč a vyřítil se ven, já jsem ho po chvíli následovala. 

Doběhli jsme až na náměstí, všude panoval zmatek, stínové vraždili vesničany. Každý se pokoušel dostat co nejdál z dosahu jejich smrtících ostří. Poznala jsem Rose, malá holčička stála vyděšeně uprostřed náměstí a nad ní se hrůzostrašně tyčil stí, který se rozmachoval mečem. Stála jsem moc daleko nato, abych ho stihla zastavit, už to vypadalo že Rose zbývají nanejvýš tři vteřiny života, když před ni skočil starosta se stříbrným mečem v ruce.

Stínovo ostří projelo starostovým krkem, než stihl udělat cokoliv dalšího a starosta se zachroptěním dopadl na zem. To mi poskytlo dost času, abych se dostala k Rose. 

Skočila jsem před ni a zablokovala stínův meč. Vyměnili jsme si několik rychlých ran než jsem ho poslala jedním dobře mířeným úderem k zemi. Pak jsem vzala vyděšenou Rose do náruče a odnesla jsem ji pryč.

Utíkala jsem do lesa, z Hansem a několika dalšími v patách. Podle mého odhadu ve vesnici bylo nejmíň deset stínů. Nebylo by možné zastavit jich tolik. Kdyby jich bylo jenom pět, dalo by se uvažovat o boji, ale takhle.

Hans mi říkal že když je napadnou stínové, všichni kteří můžou se běží schovat do lesa, snad se ještě někomu podařilo utéct. Běželi jsme přes pole a mezi stromy. Po chvíli jsme se konečně zastavili, položila jsem roztřesenou holčičku na zem. Hans se zbytkem, nás za minutku dohnali, děti nechali se mnou a sami se vydali hledat další přeživší.

Stála jsem tam a sledovala kouř vznášející se nad vesnicí. Něco mě zatahalo za rukáv, Rose stála vedle mě a zeptala se "Co teď s námi bude, co budeme dělat když jsme přišli o vesnici."  pohladila jsem ji po vlasech "Neboj všechno bude dobré. Zvládneme to, už neplakej." holčička si otřela uslzené oči "Nebudu plakat, už nikdy." usmála jsem se na ni "Tak dobře"