Poslední Stín

Skrýš za obrazem

Okolo zámku byl strašný zmatek, stráže pobíhaly po nádvoří, všude bylo slyšet řinčení zbraní. Nepřátelé už nejspíš pronikli dovnitř. Nechtělo se mi prodírat se skrze zástupy vojáků, musím najít nějakou rychlejší cestu.

Všimla jsem si otevřeného okna v prvním patře, mám štěstí že okolo zámku stojí stromy. Vyšplhala jsem na větev, odrazila se a skočila. Chytla jsem se ozdobné římsy pod oknem a vylezla na parapet.

Opatrně jsem slezla dolů, na zemi se válela spousta střepů. Někdo zřejmě zchodil ozdobnou vázu a nenamáhal se tu po sobě uklidit. Vyhnula jsem se střepům a rozběhla se chodbou směrem ke královským komnatám, jestli jsou ti vrazi už v zámku, musím si pospíšit nebo už nebudu mít koho zachraňovat.

Běželi jsme zámkem, když nás napadli byl jsem ve svém pokoji, z ničeho nic se tam přiřítila Ami a společně jsme se schovali v knihovně. Tam nás ale našli nějací černooděnci, které se nám naštěstí podařilo setřást.

Utíkali jsme zámkem, občas jsme někde zabočili, nevnímal jsem kudy běžíme. Jediné co jsem chtěl, bylo co nejrychleji se odsud dostat. Zahnuli jsme do chodby, někde za námi se ozýval dusot našich pronásledovatelů.

Myslela jsem že běžím ke královským komnatám, ale nejspíš jsem někde špatně odbočila a proto teď stojím v chodbě neznámo kde a okolo mě jsou mrtvá těla. Skupinka deseti mužů v černém mě překvapila, ale stejně se mi podařilo se jich zbavit.

Uslyšela jsem kroky, vytasila jsem svůj meč a otočila se směrem odkud zvuk vycházel. Snažila jsem zkrotit to monstrum ve mě. Pach krve všude okolo mě ho doháněl k šílenství, stálo mě hodně úsilí ovládnout se.

Do chodby, ve které jsem stála, se přiřítil princ a Ami.

Zastavil jsem se, kroky za mými zády sílili. Vinri to taky slyšela a proto otevřela dveře do salónku. Když jsme vešli dovnitř, málem jsem tu místnost nepoznal. Nábytek byl rozmlácený a věci ze skříněk se váleli poházené po zemi. Jediné co se zdálo být v pořádku byl velký obraz horské krajiny.

V jeden moment bylo v místnosti naprosté ticho, pak bylo slyšet, jak něco sviští vzduchem a v tu chvíli do nás Vinri strčila.

Spadl jsem na Ami a ta bolestně zakňučela. Opatrně jsem se začal zvedat, Vinri stála opřená o zeď a sotva se držela na nohou. I přes tmu jsem viděl že se drží za bok.

Sakra, zhluboka jsem se nadechla ve snaze uklidnit se. Oknem dovnitř proletěl malí nůž a zabodl se mi do boku. Strašně to bolelo a mojí košilí pomalu prosakovala krev. Vím že si nůž nesmím z rány vyndat jinak vykrvácím, což se možná stane i tak.

Dobelhala jsem se k obrazu vedle zdobné knihovny a zatlačil na rám. Obraz se s tlumeným vrznutím odsunul a za ním byla vidět malá úzká chodba. Naznačila jsem jim, aby si tam vlezli.

Tvářili se nejistě, ale nakonec poslechli. Vlezla jsem za nimi a opatrně jsem obraz opět zasunula na své původní místo.

Seděli jsme tam namačkaní na sobě a poslouchali jak někdo otvírá dveře a vchází do poničeného salónku.