Pak jsem šel po schodech nahoru a oblékl jsem se do pyžama. Vyčistil jsem si zuby a vyčůral se. Vešel jsem do pokoje pro hosty, zalezl jsem pod peřinu a šel spát. Pískání úplně ustalo, po zbytek času jsem byl u prarodičů. Když pro mě koncem srpna přijela máma, řekl jsem jí, že jsem se skvěle bavil. Cestou domů mi řekla, že mi babička a děda poslali peníze na domácí posezení s jednoduchým, ručně psaným lístkem, na kterém bylo jen „Díky". Posledních pár týdnů se s nimi nemohla spojit po telefonu, ale když naposledy volala, řekli, že jsou v Coloradu a mají se skvěle. O měsíc později se moji prarodiče stále nevrátili. O měsíc později začalo pískání znovu. Byl jsem ve své posteli a snažil se usnout, když jsem to slyšel. "Leť se mnou na Měsíc." Frank Sinatra. Hned za mými dveřmi. Myslím, že to slyšela i moje máma. Slyšel jsem ji plakat. "Tohle ne," myslím, že jsem slyšel její vzlykání. "Tady ne. Znovu ne. Prosím." Druhý den ráno jsem viděl svou mámu u jídelního stolu, bledou a vyčerpanou. Nespala a dívala se na mě se směsí paniky, vyčerpání a strachu. Představuji si výraz, který nosila mnohokrát, když byla mladá. "Chlapče," zašeptala, "co jsi udělal?" Podíval jsem se na ni, chtělo se mi brečet, těžký pocitem viny. Pak jsem se podíval na stůl. Na ní byly moje peníze, vedle obálky a vedle obálky byl lístek mých prarodičů. "Dík." Ach ne. "Dítě..." Najednou jsem pochopil, proč nás před všemi těmi lety tolikrát zvali přespat. "Dík." Proč se vždy snažili, aby pokoj pro hosty vypadal tak čistě a hezky, proč nás vždy ujistili, že je to ta nejpohodlnější postel v domě. "Dík." A proč jsem si byl tak jistý, že se nikdy nevrátí domů z výletu karavanem, dokud budou žít. "...Co jsi dělal?"
