Loni na začátku června se moji prarodiče zeptali, jestli bych jim mohl hlídat dům, když budou pryč. Ve stáří byli skutečně aktivní; od té doby, co odešli do důchodu, rádi jezdí na tyto měsíční výlety po Severní Americe ve svém karavanu. Nabídli mi nějaké peníze do bot a příslib snadné hotovosti není něco, co často odmítám (zvláště ne, když jsem nezaměstnaný). Navíc strávit pár měsíců v pěkném dvoupatrovém domě dole u pláže? Všechno bylo seřazeno, aby bylo chladné, úžasné léto. Pár dní předtím, než jsem se měl ubytovat v domě mých prarodičů, přišla do mého pokoje máma, když jsem balil věci. Dotkla se mě ramene a trochu slabě řekla: "Víš, že se vždycky můžeš vrátit domů, když si rozmyslíš, že tam zůstaneš." "Já vím, mami," odpověděl jsem trochu zmateně. Objala mě kolem pasu a položila hlavu na mou hruď. "Miluju tě, chlapče," zamumlala. Myslel jsem, že je jen přehnaně emotivní z toho, že mě příštích pár měsíců moc nevidí. Zpětně mě napadlo spoustu věcí, které se ukázaly jako špatně
