Když Harry narazil do Doktora

Kapitola 1

Harry stál, obklopený lidmi kolem sebe, ve Velké síni, když to konečně skončilo. Díval se na trosky jeho školy, kterou kdysi nazýval domovem, a tiše plakal nad ztrátou všech těch lidí, kteří zemřeli ve válce od doby, kdy Voldemortovi hráblo. Jen kvůli němu přišel kouzelnický svět o tolik nadaných kouzelníků a čarodějek, a jen kvůli němu kouzelnická populace tolik klesla.

V dálce viděl, jak se k němu snaží dostat tři lidé.

Tři lidé, které nechtěl vidět.

Chtěl vidět jiné tři lidi.

Ty, kteří mu pomohli, poradili mu, podpořili ho, milovali ho a chápali ho.

Oni pochopili, proč s nimi nemohl odejít. Přísahal, že viděl v očích smutek jmenovitě jedné osoby, když tato slova pronesl, ale to bylo v pořádku. Oni věděli, že jednoho dne s nimi půjde a zůstane navždy. Pro ně by to udělal. Pro ně by opustil kouzelnický svět a odešel s nimi. Nechtěl udělat nic jiného než právě tohle. Nikdo by ho k tomu nemusel nutit.

Protože oni mu ukázali jak žít, a dali mu novou naději. Ukázali mu, že rodina se navzájem podporuje a miluje se bez podmínek a omezení.

Prožili spolu tolik.

Ale Harry chtěl prostě jen odejít. Otočit se zády celému světu, všem lidem, celé populaci, a být chvíli ve své posteli kde bude načerpávat energii.

V jediné co doufal, bylo to, že tentokrát přijdou v čas. Doufal, že ti dva na něj dají pozor a připomenou mu, aby ho vyzvedli. Slíbili mu to. A on to slíbil jim. Zvládl by pár hodin čekání navíc. Vydržel celý rok, tak proč by nevydržel ještě několik hodin.

Určitě by neskrýval svůj vztek, kdyby se jednalo o dny nebo týdny.

Než se k němu ona nechtěná trojice dostala a začala vyjadřovat svůj falešný zájem, Harry konečně slyšel přesně ten zvuk, který tak dobře znal, a sliboval nebezpečí a objevování nových věcí komukoliv, kdo se rozhodne být společníkem.

Jemu samotnému bylo jen třináct, když poprvé cestoval a viděl zcela nový svět. Díky tomuto zvuku, chápal vnímání vesmíru úplně jinak. A ani navzdory smrtelným nebezpečím do kterých se několikrát dostali, o vesmíru nikdy nesmýšlel jinak než, že je obrovský a hlavně nádherný.

Na tváři se mu rozlil jemný a úlevný úsměv, což trojice předním pochopila tak, že patří jim, a tak ho nejmladší z trojice vzala za ruku. Harryho tento čin vyvedl z transu a okamžitě svou ruku stáhl bez jediného slova, a odešel směrem, o kterém věděl, co a koho tam najde.

Když došel do chodby před Velkou síní, opravdu tam viděl stát tři lidi, kteří mu ukázali, že život a svět není jenom černobílí, ale že dokáže být barevný a rozmanitý, pokud sena něj budeme dívat z jiné perspektivy. Dlužil jim tolik.

Společně cestovali skoro dva roky, a on jim opravdu hodně dlužil.

„Jak dlouho to pro vás bylo, než jste sem dostali?" Harry byl zvyklí na stejné oblečení jejich pilota, jak mu Harry škádlivě říkal, ale byla by opravdu velká náhoda, kdyby ostatní dva společníci měli stejné oblečení jako v den, kdy ho vysadili v Zobí ulici pět minut poté, co ho odvedli a on s nimi zůstal další dva měsíce.

Během těch dvou měsíců jim řekl, k čemu dojde. Vlastně jim říkal všechno od svých třinácti let, ale jeho šestý ročník se zdál být tím nejhorším, když Smrtijedi přišli do školy a ovládli jí. Tehdy ještě nevěděl, že musí zemřít, ale věděl, že musí hledat Viteáli kdoví kde a že to bude nebezpečné. Nechtěl do kouzelnické války tahat ještě někoho jiného, i když věděl, že každý z nich si prožil svou vlastní válku, někteří doslova, jiní ve své vlastní mysli, ale opravdu jim to nemohl udělat. Nedokázal by ubránit ještě tři další, protože byli bez magie a oni by se neměli jak chránit před Smrtijedy a Voldemortem. Ne. Tohle musel zvládnout sám.