Nejlepší z Nejlepších

9. Kapitola

Ahojky! Tak co na to zatím říkáte? Názory prosím do komentáře/inboxu! A chci vás upozornit, že v dalších kapitolách se odhalí několik tajemství a začne se schylovat k akci :33 Víc už toho ale neřeknu! Děkuju vám za všechny hlasy, přečtení a komentáře, uplně vás miluji za to, že jste to dočetlo až sem! ❤

Šla temnou uličkou. Zhluboka dýchala, protože nemohla popadnout dech. Předtím běžela, ale teď už ji to nehonilo. Zmizelo to. Skoro by pocítila úlevu, kdyby nebyla ztracená v té záhadné budově. Najednou se objevilo světlo. Šla za ním. Octla se v malé místnosti, ze které vedlo sedm dveří. Ty, kterými sem vešla, zmizely a stala se z nich zeď. Nevěděla, kam se vydat. Z každých dveří se ozýval křik. Někdy bouchnutí.

Sedíme ve společenské místnosti. Sedmadvacet Nejlepších, chybí Lili. Měli bychom sledovat ten film; jedná se horor. Je to o tom, jak se nějaká ženská probudí v záhadné budově a honí jí příšery. V okamžiku, kdy se objevila v té místnosti s dveřma, jsem přestala dávat pozor. Původně bylo v plánu dívat se na jiný film, ale nakonec kluci z Nejlepších přemluvili maníka, který to pouští, aby pustil tento horor. Jmenuje se Smrt může být za kterýmikoliv dveřmi. Výstižné. No a samozřejmě ten film nekončí jinak než smrtí té ženy. Vážně happy end.

Rozhodla se jít do těch dveří, které měla po pravé ruce.

Ne, ženská, nechoď do těch dveří!

Jakmile vzala za kliku, ozval se hrozný jekot.

Nechoď tam, ty hloupá!

Vešla dovnitř.

Já tě varovala.

Při prvním kroku jí nějaký muž s motorovou pilou svlékl.

Hm, to bych nečekala...

Vyjekla. On se jen pousmál a uřízl jí všechny končetiny.

Chudák holka.

A nakonec i hlavu. Na místě byla mrtvá.

Jako kdybych to neříkala. Buďto jsem vědma, nebo je to hloupý film. Hlasovala bych pro obojí.

„Tak, to je všechno, děcka! Deset minut volná zábava a pak večerka!" volá na nás nějaký muž s psím zaměřením.

Volná zábava znamená, že si můžeme povídat. Jupí, hrozně zábavné, ušklíbnu se pro sebe. Nemám si totiž s kým povídat.

Ten okamžik, kdy jsem slyšela Liliin zpěv, byl před třemi dny. Dostala nový pokoj. A ačkoliv bych s ní měla sdílet tréninky a vyučování, tak nemohu. Od toho dne jsem jí totiž ani neviděla. Takže tréninky mám sama a upřímně si nejsem jistá, zda by se mi s Lili tak moc líbily. A co se týče vyučování, tak ho každý den odkládají, že prý se nesmíme učit samostatně. Deprimuje mě to, jelikož mám pak vždy polovinu dne volno. Volno tady znamená to, že hodiny a hodiny ležím sama na pokoji a zírám do zdi. Nabízeli mi knihy, ale o ty nemám zájem. Nejnovější je stará asi třicet let. Děkuju, ale nechci.

Sedím na zemi pět minut a prohlížím si své prsty. Nikdo za mnou nepřichází, abychom si popovídali. Jsem sama. Osamělý papoušek, bez svého hejna. Nechci se dívat na ostatní, jak se smějí a baví. Nechci je vůbec vidět. A oni mě taky ne. Křídla je fascinují, ale zároveň děsí. Ostatní totiž většinou nemají vyrostlého nic tak velkého a nelidského. A pokud ano, tak si mají s kým povídat.

Slyším za sebou kroky. Někdo si asi metr ode mě sedne na zem.

„Kláro," řekne tlumeně. „jak se máš?"