Nejlepší z Nejlepších

16. Kapitola

Lásky moje... já se vám tak omlouvám, že to tak trvalo. Vždyť to znáte: škola, povinnosti... nekonečné chatování, při kterém nestíháte psát :D Ale opravdu je mi líto, že jsem vás nechala tak dlouho čekat :( Snad vám to vynahradím touto kapitolou :) (Ego up!)

PS: Na tento příběh vyšla moc krásná recenze od @Monys123 - Wattpad Recenze. A ještě vám chci strašně poděkovat, že votes a komentářů přibývá :33

„Tákže, Kláro, tušíš, kde jsme?" zeptá se poté, co se trošku vzpamatuju.

„Absolutně ne," zasměju se.

,,Tak teď se připrav, protože to bude šok tvýho divnýho života."

„Myslím, že horší už to nebude." Jen pokrčí rameny. Rukama mi zakryje oči a pomalu mě tlačí vpřed.

Uslyším zavrzání dveří. Ovane mě chlad a zaregistruju větráky. Snažím se shodit ze svých očí ty ruce. „Opravdu to chceš vidět?"

„Ne asi," odseknu a konečně si odkryju oči.

Málem mi spadne čelist. To, co spatřím, by nečekal nikdo.

„Tohle je vtip, že jo? Neděje se to doopravdy. Teď mě štípneš a já se probudím pryč. Tohle prostě nedává smysl."

„Šok, co?"

„A-al-ale to si toho ještě nikdo nevšiml?!"

„Ti, co o tom mají vědět, to vědí."

Nervózně polknu a přikývnu. Nevěřím, že se Hola! nachází tady. V této „budově". Stojíme totiž v obchodě benzinové pumpy. Obklopují nás regály. Všechny jsou plné dobrot nebo plyšáků, časopisů, nápojů... Opravdu neuvěřitelné. Prostě si jen tak postaví výchovnou stanici mutantů na benzinové pumpě. Proč taky ne, že? ušklíbnu se.

,,A... co teď?" zeptám se váhavě.

„Teď to tu vykradnem!" zasměje se Petr.

„Každej popadnem tašku a naberem si toho co nejvíc. Nezapomeňte, že sem už v životě nepáchnem," prohlásí Lili. Ano, Lili. Moje milovaná sesterka. Nakonec nezklamala. Zachránila mi život. Mám pocit, jako že se na ní něco změnilo. Nedokážu to vysvětlit. Zkrátka... jako kdyby v ní umřela ta roztomilá Hola! blondýnka.

„Počkej... a když to dojde... jak budeme žít?" vypísknu.

„Krást. Jak jinak?" odvětí Lili. Podezíravě se na ní podívám. Dokonce i hlas jako by se jí změnil. Petr, stojící zaraženě vedle mne, do mě drkne.

„Ty víš, kdo to je?" zašeptá mi do ucha a dívá se při tom na Lili.

„Bejvala to Liliana Fucymanová, chudinka z Hola! . Teď... hm... bojovný papoušek. Ne, ne. My nejsme papoušci. Jsme lidé. Teď je to moje sesterka." Lili nás neslyší. Rychle někam odběhne a vrátí se se třemi taškami.

„Šup, každej si vemte jednu tašku a naložte toho co nejvíc. Jídlo, pití, lékárničku... Jedem! Klíč jsem sice nechala v zámku, židli před dveřma, ale ti chlapi jsou během chviličky venku," zavelí Lili.

Jednu tašku si od ní vezmu. Probíhám mezi regály a sbírám, co mohu. Vlastně si ani moc nevšímám, co to je. Prostě beru. Určitě se to bude všechno hodit.

Když je taška plná, vrátím se na místo, kde jsem si jí od Lili vzala, a čekám, než se dostaví zbytek naší uprchlické bandy. Nad tímto označením se musím zasmát. Jsem sranda sama.

Pomalu se vrátí i Lili a Petr. Kývneme na sebe a beze slov vyjdeme k východu z tohoto místa. Nemohu uvěřit, že se to všechno stalo tady. To, co poznamenalo můj život už navždy...to, co poznamenalo život sedmdesáti dětí. Na benzínové pumpě. K nevíře.