Nejlepší z Nejlepších

22. Kapitola

Pocit nepříčetnosti. Nepříčetnost, bezhlavá zuřivost, šílené, nekompromisní a krvelačné nasazení. Tento stav může mít spoustu označení, ale vždy vypadá stejně. Vy nevíte, že v něm právě jste. Jste prostě nepříčetně zuřiví, chcete dotáhnout svůj čin až do konce, obětí nehledě. Ne, vlastně na obětech záleží. Musíte zničit všechny protivníky.

Jak už tedy bylo řečeno, vy u sebe ten pocit nezaregistrujete. Ale když se v něm nacházíte, je jasné, že je to ono. Může vás pohánět téměř cokoliv, ale v boji, a jakože tohle boj bude, je to vcelku jasné; pomsta. Ať už prohráváte či vyhráváte, ztráta někoho blízkého, zejména smrtí, která ho není hodna, vás uvede do stavu nepříčetnosti. V profesionálních bitvách vás k tomu v podstatě může vyprovokovat sebemenší selhání; muži kolem vás padají k zemi. Velitel zemřel. Křídlo, které vedete, pomalu skomírá. Prohráváte bitvu.

Ale v situaci, v jaké se nacházím já, ve chvíli, kdy proti sobě bojují geneticky upravené děti, jsou tyhle odborné věci ohledně vojenství úplně vedlejší. Koneckonců, vojákům jsme úplně lhostejní, nevědí, že vůbec žijeme.

A oni jsou taktéž zcela ukradení mně. Co mi ale ukradené není, je tělo sladké blondýnky, které bezvládně leží pode mnou.

A to uvádí do bezhlavé zuřivosti mě. Být naprosto zmutovaný má jednu výhodu: S trochou štěstí najdete super zbraň, kterou máte někde přímo na, nebo v, těle.

Pohled konečně odvrátím od své sesterky. Své bývalé sesterky, jak si se slzami v očích uvědomím.

Prudce se otočím na toho gepardího pitomce za sebou.

Lidské tělo má úžasnou schopnost, a to tu, že ačkoliv můžete působit jen jako člověk s průměrnou silou (či já se svou dětskou silou), nikdy průměrná nebyla. Musíte ji jen najít. Lidské svaly pohnou i s tři sta kilovým objektem, když je naprosto nevyhnutelně třeba. Vyváznete sice s několika potrhanými svaly, ale to už je tedy vedlejší. Když se to tedy vezme kolem a kolem, já bych si do sto padesáti kilového kamene strčila, padal-li by na mě.

A smrt Liliany mě vyvedla z „lidské normality" natolik, že prostě nemohu být průměrně silná.

Jsem zvíře a bojuji o holý život.

Všechno se ve mně vzedme. Ucítím, jak mě naplňuje síla. Bojový zápal. Mozek vypíná a aktivují se všechny svaly, instinkty a reflexy, které pro přežití chci a potřebuju.

S nelidským řevem se vrhnu na toho kluka. Neječím ani jako lidská dívka, ale zdaleka to není ani ptačí krákání.

Moje ruka se zpevní, loket uzavře pravý uhel a pak zas ne. Prudce paži napřímím, rovnou pod gepardovu bradu směrem vzhůru. Do úderu vložím veškerou tělesnou váhu.

Moment překvapení, jedna z mých výhod. Ta druhá byla nepřirozená síla, která se dostavila s mou třetí výhodou. Nekompromisní stav nepříčetnosti.

Chlapcův pohled vymizí, zorničky obrátí vsloup a po krátkém letu vzduchem se sesype k zemi. Zlomek vteřiny, tak dlouho tato akce a reakce trvala.

Po chvatném skoku na kolena k omráčenému Nejlepšímu zjistím, že u sebe má dvě injekce a nůž s hodně dlouhou a hrozivě vyhlížející čepelí. Ani se nedivím, když je totiž z velké části, a v tuto chvíli byl téměř zcela, nejrychlejší zvíře na planetě, může si dovolit oběť klidně doběhnout a probodnout. To už přeháním, ale skoro by si ten nůž mohl i nabrousit, než ho dotyčný chudák doběhne.

Chňapnu po noži. Injekci nechám na místě. V životě bych na tu věc nesáhla. Štítím se jí, to zaprvé. Zadruhé, nahání mi strach. A zatřetí, před maličkou chvílí jsem byla svědkem její odpornosti, a to tak, že mě to od mého vlastního chtíče po té nemilosrdné a kruté vraždě odradilo.