Nejlepší z Nejlepších

21. Kapitola

Snad se vám bude kapitola líbit i přes tu věc... A na obrázku je Lili. Takhle nějak jsem si ji představovala, ale nevadí, když si to představíte jinak :)

„Ne!" vydere se mi z hrdla. Tohle prostě nemůže být pravda. Co je s nimi? Možná jsem jen paranoidní. Nic se neděje. Jsou jen lhostejní, nechtějí vnímat okolí.

Přesně tak. Přidej se k nim.

Samozřejmě tuto teorii podporují i ty cizí myšlenky ve mně. To by bylo, aby nesouhlasily s mým návratem do Hola!. Ale něco ve mně, něco hodně hluboko ukrytého a obvykle nevystupujícího na povrch, panikaří. Ví, že je všechno úplně špatně. A hlavně to, že tohle jsou Nejlepší z Nejlepších v celé své kráse. Ne šestadvacet dětí z celé České republiky, ale geneticky upravená stvoření neschopná myslet, fungovat dle vlastní vůle a být jimi samotnými. Nedokážu si představit nic horšího. Jsou jako paraziti v jejich vlastním těle. Je to tak strašná představa.

Zaslechnu podivný zvuk. Takový nepříjemně čvachtavý. Chvatně se ohlédnu. Žaludek se mi obrátí vzhůru nohama a udělá se mi nevolno. Tahle scenérie je podobně děsivá jako pohled na Nejky.

Na zemi leží osoba. Neznám ji, ale jsem si jistá, že jsem ji už viděla. Kůže na netopýřích křidélkách už se nehýbe ve větru, ale je roztažena na trávě. Ruce rozpažené, nohy v poloze, v jaké by byly, kdyby ten chlapec právě běžel. Ale nejjasnějším bodem na celé této postavě je rudá skvrna na levé straně hrudníku.

Zatmí se mi před očima, když si všimnu, proč tam ta skvrna je. Nad tím klukem s netopýřím zaměřením se tyčí Petr. Petr s kudlou v ruce. Se zakrvácenou kudlou v ruce. Zalapám po dechu. On ho zabil, opravdu ho zabil! To... vlastně je to příšerné. Za denního světla totiž netopýři přestávají používat sonar a spoléhají se na zrak. Bohužel vidí ale na hodně krátkou vzdálenost a navíc velice omezeně. Nejsem nějaký odborník na netopýry, ale jsem si abysolutně jistá, že tohle není fér. Neměla bych ho litovat, ale zrovna tahle smrt férová nebyla. Ten chlapec neměl proti Petrovi šanci. Ani nejmenší.

Zahlodá ve mně nenávist. Moje panika ustává, nahrazuje ji jen čistá touha po pomstě za toho kluka.

S křiknutím se vykroutím těm dvoum, kteří mě drží, a s nožem v ruce se rozeběhnu proti Danielovi. V jeho tváři není ani náznak neklidu či nejistoty. On pouze nepatrně kývne, čímž uvede „armádu" do pohybu. Něco mě napadne: Je jim přece třináct (někomu možná už čtrnáct). Nejsou to zabijáci, jsou to v podstatě jen děti! Nemohou mi nic udělat. Máme stejně omezené množství síly.

A nebo se mýlím.

Jdou jako jeden. Každý z nich má v ruce injekci nebo nůž. Je to jako zlý sen.

Pomalu svůj běh zpomaluju, přecházím v chůzi, zastavuju a znovu se rozebíhám. Tentokrát ale na druhou stranu, směrem k lesu. Karta se obrátila. Nejsem si jistá, zda nás chtějí rovnou zabít. Jsem si ale jistá jednou jinou věcí.

Ze mě, Lili a Petra se stala lovná zvěř.

Nejlepší náhle zrychlují, až běží sprintem. Mám před nimi trochu náskok, ale jsem si jista, že mě brzy doběhnou.

Nechci ani vědět, co bude pak, jestli nějaké pak bude.

Zaslechnu křik. Otočím se tím směrem. Lili. Vyděšeně ječí, když vidí, jak jeden z Nejlepších šlápl na toho mrtvého chlapce. Rychle odvrátím pohled, protože na tohle už doopravdy nemám žaludek.

Zaměřím se hlavně na terén před sebou. Musím získat nějakou výhodu. Není možné, abych dokázala utéct, takže to musím vymyslet jinak.