Nejlepší z Nejlepších

24. Kapitola

Miláčkové, sice má takhle kapitola 4755 slov, ale prosím vás, abyste ji dočetli až do konce. Je to poslední oficiální kapitola (epilog nepočítaje), takže je totalně zásadní. Také se vám chci omluvit za to, že kapitola nebyla hoooodně dlouho, ale znáte to... :/ Je 3.1., zítra zase začíná škola a já nevím, kdy vyjde epilog, tak mi to prosím odpusťte :) Jinak, co Vánoce? A Silvestr? :) Pochlubte se v komentářích + rozhodně uvítám upřímný názor^^
So hope u ♥ it :)

„Fakt si myslíš, že tudy někdo projede? Vypadá to tu tak... prázdně," poznamenám, když po silnici už asi půl hodiny neprojelo jediné auto. Petr bezmocně rozhodí rukama.

„Obvykle tu sem tam někdo jezdil. Myslím, že si stačí počkat."

„Ale myslet znamená velký prdlajz vědět," odseknu tiše. Zatváří se ubíleženě.

„Nejspíš to děláš špatně," promluví po chvíli a udrží si vážnou tvář. Až příliš vážnou.

„Tak se předveď ty, vystřídej mě!" Petr se zazubí, ale nic nenamítá. Postaví se ke kraji silnice, natáhne ruku do vozovky a drží vztyčený palec. „Tak já si tu zatím sednu," zamumlám blaženě, když se položím na zem do vlhké trávy.

Nějakou dobu se opravdu žádný vůz neobjevuje. Tvářím se bezstarostně, libuju si nad tím, jak Petra bolí ruka, usmívám se. Ve skutečnosti je tohle ale to nejhorší mučení. Čekat na něco, co nemůžeme ovlivnit. Už chci být doma. Doma. U maminky, u tatínka, u bratříčka, na gauči, ve škole, s přáteli... Jakákoliv vize běžného života ve mně vyvolá ještě větší a větší touhu. Vždyť jen chci, aby bylo všechno normální. Už žádné další zombie děti, žádné další astmatické záchvaty při pokusu o vzlétnutí, žádné další injekce, žádné další utrpení.

Zaslechnu nějaký zvuk, který nezapadá do zvuků pozadí. Něco chraplavého, neznámého...

„Už to jede! Pojď sem, pojď sem, auto, Kláro, auto!" začne vzrušeně vykřikovat a poskakovat Petr. Je to skoro až roztomilé, jak z toho šílí.

Lehkým pohybem křídel se ocitnou na nohou. Hned přiskočím k němu. Automaticky, aniž by mi o to říkal, začnu mávat rukama a všemi možnými způsoby se snažit upoutat pozornost řidiče.

Auto začne zpomalovat, až zastaví úplně. Je to černý jeep. Takový míval taťka, než se vyboural.

Ach, další věc, co mi připomněla domov...

Řidič stáhne okénko a nahne se z něj. Polekaně roztáhnu křídla. Ten muž má na sobě totiž černé sluneční brýle. Připomene mi to ty muže, co jsme včera viděli před Hola!.

To bylo teprve včera?

„Nejste trochu mladí na to, abyste jen tak stopovali u silnice, špunti?" otáže se přidrzlým tónem. Má hluboký, ale pěkný hlas.

„Jsme, pane," odvětí Petr. Muž se pobaveně zasměje a posune si brýle na nose. Naskytne se nám tak pohled na jeho oči.

Páni, má vážně pěkné šedé oči...

„Kde máte rodiče, děcka?" zeptá se se smíchem v hlase.

Užuž bych něco plácla, když se slova ujme opět Petr: „Víte, pane, maminku odvezli do nemocnice, protože snědla nějakou černou bobuli. Ještě než se jí udělalo úplně definitivně blbě, řekla, ať jedeme domů za tatínkem. Jenže my nemáme peníze, tak jsme chtěli jet stopem."

Chlap si ho přeměří pohledem. Chvilku nastane ticho, když nikdo nic neříká, ale nakonec přikývne. „To s tou mámou mě mrzí. Hm... Asi jste se už do sanitky nevešli, co? No jo no. Tak kam to bude, prckové?" Podívám se na Petra a zazubím se. Zvládl to brilantně. Jak ho vlastně něco takového napadlo?