Nejlepší z Nejlepších

20. Kapitola

Daniel se upřímně rozesměje. Není to ďábelský smích, není to předstírané. Zřejmě jsem ho doopravdy pobavila. Nesnáším ho.

„Ty? Ty že mě zabiješ, papouchu?" Div že se neudusí smíchy.

„Jestli mojí sesterce ublížíš, tak přísahám-"

„Jakže? Esterce?"

„Sesterce. Jestli Lili ublížíš, doopravdy tě zabiju. Nebojim se tě," zavrčím nebojácně.

„To je sladký. Která z vás to vymyslela?" Naprosto ignoruje moje výhružky!

„Pusť ji!“ zavřeštím a udělám krok k němu. Chyba. Přitlačí čepel nože hloubš do Liliiny kůže. Z toho místa vyteče malý pramínek teplé rudé krve. Papoušek vyjekne. Spíše překvapením než bolestí. Sevře se mi žaludek. Zrychlí srdeční tep.

„Ještě krok, ty malá blbko, a ta tvoje Esterka chcípne," upozorní mě Daniel. Hlas mu podivně přeskakuje. Má stach? Bojí se mě? Pche, ubožák.

„Co chceš?" zasyčím.

„Vzdejte se. Nemáte šanci. Buď rozumná. Prostě dej ruce nad hlavu a já vás ušetřím." Pokřiveně se usměje. Cítím se bezradně. Nevzdám se, a zabije Lili a pak pravděpodobně i mě s Petrem. A pokud se vzdám, pravděpodobně zabije Lili a pak zřejmě i mě s Petrem. Výsledek? Stejný.

Ale papouškové se nevzdávají. Doufám, že se nevzdávají, jsem z části Prostá.

Klára Copová se vzdávat nebude.

Pomaloučku a zřetelně zvedám ruce nad hlavu. Pěsti mám zatnuté, připravené.

Jestli mi to Daniel nezbaští, jsme všichni mrtví.

„Správně. Jen je dej nahoru, Klárko, jsi rozumné děvče..." Naprosto zaujatě sleduje mé paže. Nespouštím z něj oči. Jeho výraz se mění. Koutky úst se mu roztahují do širokého úsměvu. „Tak já to zvládl!" vyjekne nadšeně. „Dostal jsem je!"

Pak se rychle zarazí. Podívá se na Petra. „Co to vidí mé bystré oči? Je to vzdor?" podiví se hraně. Petr nemá ruce nad hlavou. Křečovitě zatíná pěsti a zírá na krev na Liliině krku. Něco nesrozumitelného zamručí. „Dělej, dej je nad hlavu."

„Ne," promluví konečně Petr.

Zděšeně se na něj podívám. „Petře!"

„Na mě se dívej!" ozve se Daniel. Pro jistotu splním jeho přání. „Vyloučený, neslyšel jsi svojí holku? Ruce nad hlavu."

Svojí holku? My tak působíme?

„Není to moje holka," procedí mezi zuby Petr.

Škoda, tak ne.

„Škoda. Slušelo by vám to. Kór kdybyste měli oba dva ruce nad hlavou," odfrkne si kočičák.

A nebo ano?

„Notak, Petře! Dej ruce nad hlavu, prosím!" poprosím ho téměř zoufale. Už zase se na něj dívám. I on stočí svůj pohled na mě.

Hledíme si do očí. V tomto okamžiku mám pocit, že jsme na louce jenom my dva. Vnímám jenom jeho a sebe. Nás. Má tak nádherné oči. Pronikavě zelené. Jako tráva. Mám ráda barvu trávy. Ty oči jsou jako dvě zelené studny, do kterých jsem spadla. Není cesty zpět.