Mafián - Larry Stylinson CZ

7

Konečně jsem se do toho už nějak dostával a Harrymu zazvonil telefon.

„Ano, Harry?" ozval se do telefonu Liam.

„Jasně, hned tam jsme," řekl po krátké odmlce a hned hovor típnul a sklidil telefon zpět do kapsy.

„Musíme jet na jednu akci a tebe mám vzít prý sebou, protože tě sem nemá přijít kdo hlídat," řekl Liam a hned se začal zvedat z postele.

„Dobře," řekl jsem jen a taky jsem se zvedl.

„Vezmi si prosím nějaké černé tepláky a černou mikinu, ještě ti pro případ dam kuklu," řekl a začal hrabat v kapsách jeho bundy.

„Nemám tady žádné takové oblečení," pokrčil jsem rameny.

„Tak si vezmi něco Harryho, ten tady toho bude mít spoustu," řekl a dál si ještě upravoval bundu a prohrabával kapsy.

Vytáhl jsem si tedy z Harryho skříně to černé oblečení a oblékl jsem se do toho s tím, že jsem v tom neskutečně plaval. Bylo mi to velké, ale bylo to černé, takže asi v pohodě...

„Na, tohle si dej do kapsy a rychle pojď," řekl a už mě tahal do opět černého auta, kam jsme si sedli a hned jsme vysokou rychlostí někam vyjeli.

„Bojíš se rychlosti, střelby a dělá se ti špatně z krve?" zeptal se při cestě Liam.

„Ani ne," řekl jsem jednoduchou odpověď, i když jsem teď byl celkem ve stresu z toho, jak jsem absolutně nevěděl, co se bude dít.

„Co se bude dít?" zeptal jsem se.

„Pojedeme k jednomu skladu, kde půjdeme tam k němu a budeme sledovat východ a ty budeš jen za mnou, aby se ti něco nestalo, ale mohlo by se stát, že kdyby někdo utekl a ty bys byl doma, tak by tě mohli jednou ranou zabít," řekl Liam a někde zastavil.

„Takže pojď a jen buď za mnou. Vezmi si jen kapucu, kukla u tebe nebude potřeba," řekl a vystoupili jsme z auta.

Stáli jsme u nějakého východu, já jsem byl natisknutý zády na stěnu a Liam stál s nabitou zbraní přede mnou a mířil tak, aby mohl zastřelit každého, kdo by jen vykročil ven.

Vypískl jsem, když Liam vystřelil a před nás spadlo tělo člověka bez známek života.

Pomalu se mi spustily slzy a i se ze mě vydral nějaký vzlyk.

„Louisi, ticho," okřikl mě šeptem Liam.

Jen jsem se zakousnul do ruky a tím jsem se snažil ztišit svoje vzlyky, které ale nešly zastavit.

Tak moc jsem se bál a neovládl jsem se.

„Máme vás!" zakřičel někdo za mnou a chytl mě pod krkem, přičemž jsem zase vypískl.

„Okamžitě ho pust," řekl Liam a mířil na toho člověka, který mě držel pod krkem a cítil jsem, jak mi k hlavě tiskne hlaveň zbraně.

„Proč bych měl?" ušklíbl se člověk za mnou.

„Říkam to naposled," řekl Liam a já jsem se zase zmohl jen na pláč.

„Nevystřelíš, když ho držím před sebou, viď," zasmál se škodolibě.

Liam nic neřekl, jen dál mířil pistolí na mě s toho člověka, který mě držel.

Už zase se ze mě vydral nějaký pisklavý zvuk, když se ozval výstřel a o mě se opřelo tělo toho chlapa za mnou.

Zase jsem se rozbrečel jako malé dítě a uhnul jsem, aby ten člověk spadl na zem. Další mrtvý člověk.

Poznal jsem, že to byl Harry, ten to mě vzal do náruče a odnesl mě do auta.

Ani nevím, co mě tak moc dostalo, že se tady topím ve vlastním pláči, ale nemohl jsem přestat.

Ani jsem moc nevnímal, jak jsem se dostal až do postele, každopádně jsem si jistý, že mě do pokoje a do postele donesl Harry.

Vyčerpáním jsem v posteli okamžitě usnul.

---

Probudil jsem se v objetí. V Harryho objetí.

Ani jsem se nehnul, protože mi bylo v jeho objetí strašně krásně. Jen jsem si to užíval a ještě jsem se tedy vzpamatovával z toho včerejška.

Trošku jsem posmutněl, když se za mnou Harryho tělo pohnulo, ale hned jsem byl zase v pohodě, když se ode mě nijak moc neodtáhnul.

Slyšel jsem ale, že nedýchá pravidelně, takže ž asi bude vzhůru.

Musel jsem bohužel nutně na záchod, takže jsem byl donucen se z postele zvednout a dojít do koupelny, což jsem zvládl bez jediného pohledu na Harryho.

Vykonal jsem svou potřebu a potom jsem se vrátil zpět do ložnice, kde jsem se na Harryho ale už musel podívat.

Harry už ale seděl i oblečený v černém na posteli a před sebou měl notebook, na kterém něco dělal.

„Dobré ráno," pípnul jsem.

„Dobrý ráno, jsi v pohodě?" zeptal se mě.

„Jo, jsem v pohodě. Omlouvám se za včerejšek, neměl jsem to tak prožívat," omluvil jsem se, protože mi přišlo, že si to všichni co tam se mnou včera byli, zaslouží.

„Neomlouvej se, vůbec si tam neměl být, ale když už to bylo nutné, zvládl si to skvěle, taky byla možnost ta, že bys tam sebou sekl a už by ses neprobudil," uchechtl se.

„Dobře, ale mohl jsem být potichu, ani by nás potom možná nenašli a tak," řekl jsem.

„Našli by vás s Liamem tak i tak, takže si nic nevyčítej radši se tady pojď podívat, nějak jsem tady nastavil něco na notebooku, abys ho mohl taky používat," řekl a tak jsem si sedl na postel vedle něj.

„Když klikneš sem, tak si tam dáš heslo, který tady máš na papírku a potom už si tam dělej co chceš, já ti tam nepolezu a udělal jsem to, abys mi zase ty nelezl do věcí, takže tak. Občas si ten notebook ale vezmu sebou, takže tady nebude pořád," řekl a já jsem jen kývnul.

„Děkuji moc," poděkoval jsem tedy ještě.

„Není za co, teď musím jít," řekl, dal mi pusu do vlasů a odešel.

On. Mi. Dal. Pusu. Do. Vlasů. Jen. Tak.