Uběhlo pár týdnů a pomalu jsme začínali zase natáčet.
Natočené jsme měli už asi 3 díly a pořád se dostávali dál. S Finnem je to poslední dobou nějaké divné. Od toho 'rozhovoru' asi ve dvě ráno jsme tak nějak moc nekomunikovali. Jediné dvě slova za den byly ,,Ahoj" a další ,,Ahoj".
Sadie se taky chová poněkud divně. Finnovi se vyhýbá (myslím, že kvůli tomu incidentu se k němu neodváží ani přiblížit), se mnou se snaží mluvit co nejjemněji, jako bych byla časovaná bomba či co. Je mi líto, že mě tak vidí. Nechtěla jsem tím nic změnit, jen jsem prostě měla slabou chvilku a ten střep mě trochu uklidnil. Nevím, jak to mám popsat, prostě to bylo snad asi jako droga. Všechny moje špatné pocity byly utlumené tou fyzickou bolestí, ale snažím se na to nemyslet. Den co den mi to přijde hloupější, snad ani nechci věřit, že jsem to vážně udělala podruhé. A hlavně tak debilně, abych skončila v nemocnici PODRUHÉ. A navíc jsem to všechno jen zhoršila.
Každý den lítostné pohledy všech okolo, zuřiví paparazzi, snažící se vyfotit každou vteřinu co vyjdu z hotelu, jak kdybych byla mimozemšťan a k tomu moje k smrti vyděšená rodina, která už mi zařídila psychologa.
Ale nesmím to vzdát. Musím to nějak překousnout no ne? Jsem silná.
Už nějakou chvíli sedíme se Sads u mě na posteli a koukáme na nějaký seriál. Říkala, že by mě mohl bavit, ale spíš mě jen odvádí od těch nejhorších myšlenek.
Ozvalo se jemné klepání na dveře. Sadie stopla epizodu a postavila se. ,,Anoo?" Z druhé strany dveří jsem rozpoznala Gatenův hlas. ,,Sadie? Je tam i Mills? Nesu jídlo z kavárny" se Sadie jsme se na sebe podívaly a pak se rozešla ke dveřím a otevřela je. Ze škvíry vykoukla kudrnatá hlava a za ní další tři. Sads je vpustila dovnitř a vsichni jsme si sedli k menšímu kulatému stolku s šesti židlemi v rohu pokoje. Gaten spolu s Calebem vyskládali papírové tašky plné jídla a pití na plochu a já se Sadie a Noahem jsme je otevírali a vydávali věci. ,, Už dlouho jsme v kavárně nebyli, tak jsme si a klukama říkali, že si uděláme kavárnu tady." Sedl si nadšeně Finn a podíval se mi hluboko do očí. Ty moje musely zářit radostí a když si všichni konečně sedli, vzala jsem svůj velký kelímek s maxi cappuccinem a málem jsem ho celý vyhltala. ,,Tohle mi tak chybělo. Jsem ráda, že jsme zase pohromadě." Usmála jsem se na všechny a zakousla se do svého borůvkového muffinu.
Hellooo guys. Chyběla jsem vám? Musím říct, že jsem si dala zase velkou pauzu, takže nevím, jestli si jeste vůbec někdo tohle přečte, ale pokud jo, tak moc děkuju za vaši podporu. I luv you guys<333
