Finn na mě pořád koukal, jakoby mi něco udělal. Musím mu to říct.
,,Finne, já..." Finn mě najednou přerušil. ,,Millie já asi vím co mi chceš říct." Cože? Jak? Cítí to snad stejně? Nebo naopak ne? Panebože, tohle je divný. ,,O-opravdu?" Chvíli jsem na něj koukala. Odvrátil svůj pohled na zem.
,,Jo, víš. Od minulého roku je všechno... Jakýsi jiný..." Cítila jsem jak me přepadává panika. Nevím co má na mysli. Jestli to myslí tak, jak já nebo ne. ,,Jo to máš pravdu. Změnilo se toho docela dost." Chvíli jsme tam ještě tak stáli a dívali se na sebe. Nebýt Gatena, nejspíš bychom se k sobě i začali přibližovat. Objevil se v tu nejlepší chvíli. ,,Lidi, co tu děláte?" Docela jsem se ho lekla, nebudu lhát. Šli jsme zpátky do pokoje. Sedla jsem si na zem a čekala, co bude dál. Gaten začal točit flaškou a padlo to na Finna. Zrovna na něj.
,,Finne, co chceš?" Věděla jsem, že i kdyby zvolil obojí, všechno bude o nás dvou. ,,Chci úkol. A ať je nějakej normální" to ne, Finne. Proč úkol, je mi jasný, že Gatenovi bude nějaká normalita úplně někde.
,,Fajn, no.." chvíli přemýšlel, ale jen se tím snažil skrývat své úmysly před tím, než je vypustí z pusy. A bylo mi jasné, co to bude. ,,Hej ty, Finne. Dej si pusu se Sadie." Cože?!
Se Sadie?! Ok, tak tohle jsem nečekala. Pozorovala jsem Finna, jak se zvedá a to samé i se Sads. Ne to nemůžou udělat! Ne!!! Sadie se zvedla a pomalu se k němu začala naklánět. Zavřela jsem oči, tohle vidět nechci. Nemůžu! Jak to můžou udělat? Finn to stejně necítí tak jako já, tak proč tolik vyvádím. Cítila jsem, že se mi hroutí všechny orgány a smysly. Začalo mě píchat u srdce. Já tady nemůžu být.
Otevřela jsem oči a vidím tu katastrofu. Teď je mi jedno, co si o mě budou ostatní myslet.
Zvedla jsem se a odešla. Bylo něco kolem desáté hodiny, takže byl stejně pravý čas jít spát. I když můj důvod odchodu byl úplně jiný. ,,Millie? Kam jdeš?" Ne, neptejte se mě. Nechci se otáčet, nechci odpovídat, protože pak by všichni viděli mé uslzené oči. ,,Já jsem... Jsem unavená. Už půjdu spát." Bez toho aniž bych se na Noaha podívala, jsem jen potichu odpověděla a odešla.
Zavřela jsem se do koupelny a zamkla jsem dveře. Pomalu jsem začínala brečet a z mých očí se přímo hrnuly proudy slz. Nikdy jsem netušila, že takhle to bolí, když vám někdo zlomí srdce. A ještě je to vaše kamarádka a váš... Dalo by se říct, že crush.
Nemohla jsem přestat brečet, nešlo to zastavit. Sesunula jsem se po zdi dolů a jen seděla vedle sprchového koutu a ze všech sil se snažila nebrečet. Nebo alespoň brečet potichu.
Seděla jsem tam takhle asi půl hodiny. Bolela mě hlava a byla jsem dehydratovaná, protože jsem musela brečet. Mé tričko bylo celé mokré od mých slz a další se do něj pořád vsakovaly. Bůhví koho tam Sadie za tu dobu ještě políbila. Nemohla jsem přestat myslet na tu zradu. Je to, jako bych umírala jen při pomyšlení, jen při té vzpomínce, která není ani hodinu stará. Chce se mi umřít, popravdě, tohle bylo to nejhorší co se mi mohlo stát. Finn... Vypadal, jakoby si přímo užíval to, že může políbit JI.
A Sadie totéž.
Ale najednou někdo otevřel dveře do našeho pokoje a slyšela jsem, jak na mě Sadie volá. Nechtěla jsem odpovídat. Chci být sama. Chci se utopit v mých slzách. Mám pocit, že můj příběh je jako Romeo a Juliet, ale mnohem horší z mého pohledu.
,,Mills, kde jsi?" Sadie zní docela šťastně. Jakoby se s Finnem opravdu bavila. Což mě nepřekvapuje vzhledem k tomu, že se mi jednou svěřila, že má na Finna tak trochu crush. Ale já ji o tom nikdy neřekla. Myslela jsem, že se jí líbí Caleb. Když tu byla poprvé, tak na něho koukala přímo jako princezna na svého prince. ,,Mills, tohle není vtipný." Stále si myslí, že je mi do smíchu? Můj smutek najednou vyměnila zlost. Cítila jsem, jak začínám být agresivnější a čím dál tím víc mám chuť něco rozbít.
Sadie zaklepala na dveře od koupelny a hned potom se je snažila otevřít.
,,Millie co se děje?"zněla trochu... Vystrašeně. Myslí si, že bych si znovu ublížila, jako kdysi? Možná, že bych mohla, kdyby jí to probudilo a už by se nikdy k Finnovi nepřiblížila.
Ne počkat. Co to se mnou je? Přemýšlím jak nějaká žárlivá kráva ze střední. Tohle nejsem já, musím se vzpamatovat. Zanedlouho máme začít natáčet. Nemůžu být taková. Jenomže tuhle část, kde se snažím urovnat svoje myšlenky přerušila Sadie. ,,Millie otevři." Můj vztek rošt čím dál tím víc. Koukám že máme stejný pokoj, jako loni. Kus zrcadla chybí a já vím přesně kde je. Než jsme odjeli, schovala jsem ho pod jednu uvolněnou kachličku. ,,Millie!" Sadie se snažila se jakkoliv dostat dovnitř, věděla, že se mnou není něco v pořádku. Ale pozdě. Tyhle dveře jsou pevné a jen tak se vylomit nedají. Vzala jsem kus skla a ještě jednou se snažila si to rozmluvit. Jsem jak kdybych měla rozdvojenou osobnost. Jenomže ta stránka, která trpí je větší. Sadie se pořád snaží vypáčit dveře a už volala i kluky. To ne, tohle není dobrý. Podívala jsem se na svou jizvu z minulého roku. Vzpomněla jsem si, kvůli jaké blbosti jsem to udělala. Tohle je mnohem větší, než nějaké vlasy.
Chci aby šli všichni pryč. Všimla jsem si, že jsem přestala brečet a všechnu tu bolest jsem se snažila zakrýt. Nebo přeměnit na fyzickou. Přiložila jsem střep o kus výš než kdysi a pořádně jsem zatlačila, bolí to, ale ne víc, než když jsem seděla v tom pokoji a předemnou se líbali dva z mých nejbližších. Z ruky mi začala téct krev. Nejdřív jen slabý pramínek, ale pak se rozproudila a začala jsem postupně krvácet. Možná jsem řízla víc, než jsem měla v úmyslu. Tak moc jsem se soustředila na tu rudou tekutinu, že jsem z druhé ruky pustila střep na zem, který se následovně rozbil. Položila jsem ruku nad umyvadlo a čekala. Nevím, jestli jsem chtěla vykrvácet, ale začínala jsem slábnout.
Kluci a Sadie za dveřmi řvali ať otevřu a snažili se vypáčit dveře. Uslyšela jsem mírné cvaknutí a pak se dveře otevřely nebo spíš odsunuly. Sadie na mě ustrašeně koukala a kluci taky. Chtěla jsem něco dělat, cokoliv, ale byla jsem moc slabá. Stala jsem tam takhle pět minut, než se jim povedlo dostat se dovnitř. Možná jsem to přehnala. Snažila jsem se vydat jedinou hlášku, ale nešlo to. Místo toho jsem se sesunula k zemi a omdlela jsem.
