-
Ráno jsem se vzbudila s tím že jsem opět měla blízko k infarktu. Na parapetu seděl Popelka který si v tu chvíli listoval v knížce. Když si mě všiml po nějaké chvilce co jsem na něj jaksi zírala, zavřel knížku a pousmál se.
„Kde je hajzl vole?"
řekl a já mu na to neodpověděla, překulila jsem se na druhou stranu postele, tudíž zády k němu.
„Hrozně se mi chce chcát! Čekám tak půl hodiny než se vzbudíš abych se mohl zeptat kde je hajzl, Sofino prosím"
„Se vychčij z okna" zamumlala jsem.
„To myslíš vážně.. jako.. smrtelně vážně?"
zeptal se a já mu to odkývala. Když jsem si po pěti sekundách uvědomila celou situaci a nějak si ji můj miniaturní mozek znovu přehrál v hlavě, vystřelila jsem z postele takovým stylem že se mi zamotala hlava, sotva jsem se udržela na nohou.
„Ukážu ti kde je hajzl, pojď"
když jsem došla ke dveřím a otevřela jsem je tak jsem si myslela že se propadnu do země, hluboko do země.
„To mě poser.." zaklela jsem když před mými dveřmi postával můj nejmilovanější člen rodiny, bratr.Popelka utichl a to samé brácha, nemluvím o tom že bratrovi málem spadla čelist z toho co právě před sebou vidí. Pokukovali po sobě, když se bratr nadechl s tím že konečně něco řekne.. popadla jsem Popelku za ruku a odvedla ho do koupelny. Zavřela jsem za ním dveře a moje kroky následovali k bratrovi který stál na tom stejném místě jako kůl v plotě.
„Kdo to? Co to? Vole Sofino, že jste prcali?!"
vyhrkl a já vykulila oči
„Mrdá ti?" vyjekla jsem a další slova jsem už jenom pošeptala „Je to jen kámoš, nemá to moc lehký s fotrem tak jsem ho vzala k nám"
pousmála jsem se abych trochu zkusila zachránit danou situaci.
„To ti nežeru vole.. jak se jmenuje vůbec?"
protočila jsem oči v sloup a zapřemýšlela jsem se. „Venca.. Václav.. Václav Jehlička!"
„No to mě poser, no hele rodičům nic neřeknu ale ty mi slib že se nic v tu noc nestalo"
„Brácha slibuju! Já bych si o něj neopřela ani kolo natož s ním .." zamyslela jsem se a nad tou představou jsem se zachvěla.
„Fuj.. nechutný.. tím kolem bych ho maximálně sejmula vole" řekla jsem a konečně mi můj "vážný" bratr věnoval úsměv.
„Dobřee.. věřim ti!" spakoval se do obývacího pokoje a já se následně opřela o zeď a oddychla jsem si.
"Tohle bylo příšerný!" řekla jsem si a promnula jsem si oči. Když jsem znovu otevřela oči stál přede mnou Popelka.
Jdeme?" Zeptal se a já přikývla.
Zalezla jsem do pokoje a rozhodla jsem se převléct abych mohla co nejrychleji vypadnout z baráku, sundala jsem si tričko o otočila jsem se směrem ke dveřím.
„ CO TADY DĚLÁŠ A CO TADY NA MĚ ČUMÍŠ JAK PEDOFIL NA DÍTĚ KTERÉ SI HRAJE NA HŘIŠTI, VYPADNI" vyjekla jsem když jsem ve dveřích spatřila Popelku.
„Ježiš! Promiň! Já nevim co a proč!"
zakryl si oči ale škvírkou kterou měl mezi prsty mě takzvaně "nenápadně" sledoval.
„Venco.. padej!"
zdůraznila jsem, spakoval se a zabouchl za sebou dveře.
-
Pro dnešek jsem si na sebe vzala světle zelené šaty na kterých byl menší vzor s kytičkami, šaty jsem měla pod kolena, což bylo vzhledem ke třiceti stupňům venku ideální. Učesala jsem si vlasy abych vypadala aspoň trošku jako člověk, vzala jsem si opět svojí brašnu a černé prošoupané kotníčkové conversky, vůbec se nehodily k šatům ale čert to vem.
Popelka vešel do mého pokoje když jsem byla kompletně připravená, otevřela jsem okno dokořán a už asi víme co se dělo dál.
-
Kráčeli jsme si to na Cinglák. Byli jsme úplně propocený a unavení z vedra, co se dá jiného čekat že jo? venku je třicet stupňů je samozřejmost že budeme propocený.
