*
Jak jsme tam tak na kraji kopce seděly jak dvě hromádky neštěstí s flaškou v ruce tak jsme se konečně rozhodly vstát ze země a jít zase zpátky za kluky kteří zrovna do sebe lili poslední zbytky alkoholu, nějaké flašky Míťa s Petrem zahrabávali do země kvůli velice milovaným vykradačům hrobů.
Scházely jsme kopec dolů dokud jsem si nevšimla jak jsou si ti dva blízko, nahromadil se ve mně vztek což Hanka hnedka věděla že je průser. „Tak tohle je už přes čáru!" rozhodla jsem se vyjít když v tu ránu co jsem vyběhla lehkým klusem směrem k ní mi Hanka skočila po noze, hodila jsem takovou hubu o zem že letěla se mnou, chudáka jsem kopla do držky takovým stylem že jsem jí nejspíš vyrazila čelist nebo několik zubů.
„JÁ TI ŘÍKALA PUST MĚ NA NI! TAKHLE TO NEMUSELO DOPADNOUT!" snažila jsem se uprchnout Hance plížícím se plazením ale ona mě stále držela pevně za nohy jako klíště. „PRVNĚ MI ŘEKNI CO CHCEŠ UDĚLAT TY HOVADO!" vyštěkla po mně.
„Jenom si s ní promluvit" pousmála jsem se nevěřícně.
„Vole to fakt vypadalo jako přátelské "jít si promluvit" vole vždyť si vylítla jak kdyby si měla v prdeli ježka a teď mi tady budeš tvrdit že si s ní chceš "jenom" promluvit a to promluvit v tomhle stavu" obě jsme se na ní podívaly, dopíjela zbytek rumu.
„Vidíš! Teď mám větší důvod proč jí jednu natáhnout!"
„Vole vždyť se stejnak motá jenom kolem toho blonďáka.. Aleše" řekla v klidu což jsem upřímně nečekala.
„Ty ho fakt chceš bože můj, ty ho miluješ!"
vyjekla jakoby z toho měla dokonce i radost, kráva jedna.
„Drž.. mlč! nebo ti dám ještě jednu takovou kopačku do ksichtu že budeš mít v hubě jen a pouze implantáty!" zdůraznila jsem ale ona si furt jela to svoje, tohle nemá cenu.
„Co se tu povalujete?" řekl Petr který zrovna k nám došel s tím že nás hledal, víme co si máme představit pod pojmem toho že "nás hledal" hledal Hanku.
„Tahle kráva se mnou hodila o zem!" vyštěkla jsem jak po Petrovi tak po Hance.
„A tahle kráva mi málem vyrazila zuby!" odsekla a obě jsme se na sebe s nechutí podívaly.
„Dámy hodláme jít domů tak jestli jdete taky nebo se tady budete válet?"
zeptal se, popadla jsem dech s vražedným pohledem v obličeji, než jsem stihla cokoliv říct hnedka mi skočila do řeči Hanka.
„Jo taky půjdeme." nevinně se usmála a Petr ji hnedka věnoval úsměv, podal ji ruku aby se mohla snadně vytáhnout zpátky na nohy.
Čekala jsem že mi záchranářsky podají ruku, nabídnou pomoc abych se mohla vyhoupnout zpátky na nohy i já.. ale ne, vykašlali se na mě, jaká to drzost!
Vyhrabala jsem se na svoje vlastní nohy bez jakékoliv pomoci, jaká to nezávislá žena že ano? Dřepla jsem si a vzhledem vlivu alkoholu jsem se neudržela a spadla jsem přímo na prdel, když už se to opakovalo po několikátý bezvládně jsem se oddala gravitaci a lehla jsem si na zem. Sledovala jsem hvězdy protože mi nic jiného nezbývalo.
„Zdravím Vás madam, budete vstávat nebo se tady budete válet ještě dlouho" zeptal se známý hlas, vzhlédla jsem na siluetu osoby která se vynořila nade mnou, po chvilce zkoumání dotyčného jsem zjistila že to je pan do prdele posílač.
„Tak hele ráda bych se zvedla ale vzhledem k tomu že jsem docela mimo a gravitace mi nedovolí se vyhrabat na nohy tak tu ležím a ne nejsem zas tak líná abych se nezkusila zvednou ani jednou, zkoušela jsem to hodně krát a asi po dnešních pádech nechci vidět svoje džíny, fakt ne!" vyhrkla jsem zatím co se Popelka snažil pochytit všechna slova co jsem vypustila a poskládat z nich smysluplné věty.
„To je asi jedno, jsem taky mimo takže vlastně tenhle monolog byl docela k ničemu a šoupni sebou, chci si taky lehnout" vyhnula jsem se mu jen tak tak, nemotorně se posadil vedle mě a hned na to se položil.
„Joo gravitace dělá divy když je člověk ožralej!" probral se po malém schoulení se na zem hnedka vedle mě, protočila jsem oči v sloup se šibalským úsměvem.
Nastalo trapné ticho vlastně bylo ticho úplně už jsem neslyšela ani ožralé spolupachatele a tak jsem vlastně na té studené zemi pod širým nebem společně s Popelkou odpočívala.
Najednou prolomil ticho kolem nás
„Nechci domů, další jelita od fotra schytat nechci zvlášť po dnešku ne" otevřela jsem oči a hnedka jsem svoji pozornost věnovala jemu.
„Třeba se o tebe bojí." odpověděla jsem mu když na to mi hnedka odsekl
„Můj fotr? Ten beztak doufá že se domů nevrátím vůbec a když se vrátím tak je zklamanej" v tenhle moment mi ho bylo líto, otočila jsem se k němu ale on se tvářil v pohodě, žádný projev smutku nebo agrese vůči otci, spíš byl klidnej ale z toho spíš vypovídal alkohol kterej nám furt probíhal tělem jako na běžícím páse.
„Pro jednou nebudu sarkastická ale tohle mi je fakt hrozně líto, můj fotr je sice kus kokota ale nikdy mi nenadělal jelita jako ten tvůj tobě, kdybys cokoliv potřeboval tak tu jsem pro tebe a klidně ti poskytnu místo v mém pokoji na přespání když bude nejhůř" podíval se na mě tím typem pohledu který jenom říkal
"mluví za tebe alkohol nebo.."
nervózně se pousmál a posadil se
„Nejsem si jistej jestli si to teď fakt myslela smrtelně vážně ale každopádně jsem ti vděčnej a taky děkuju moc" rozzářily se mu oči a usmál se, posadila jsem se k němu a úsměv jsem mu oplatila.
„Já tohle tak nerad dělám!" protočil oči v sloup a přitáhnul si mě k sobě blíž, ruce mi omotal "nenápadně" kolem boků a pevně mě stisknul v objetí. Pohltilo mě dosti příjemné teplo, upřímně jsem se v jeho náruči cítila bezpečně jako by mi nic v jeho blízkosti nehrozilo což mi dodávalo pocit bezpečí. Nečekala jsem takovou reakci zvlášť ne od Popelky, propletla jsem ruce kolem jeho ramen a pevný objetí jsem mu věnovala nazpět, když už ale objetí trvalo moc až dokonce podezřele dlouho tak jsem ho poplácala po zádech a vytrhla jsem se mu z náruči což jsem udělala nerada.
