Red lips. - Grey256

Nemocnice

Šla jsem si v klidu, žádný spěch ale v hlavě mi furt utíkali myšlenky co s ním je a co mezi námi teďka bude.

Mobil u sebe nemám, věci u sebe nemám tak jak to řeknu mamce? Vůbec nevím ale zkusím se z toho nějak vymluvit.

Domů mi to ještě docela dost dlouho trvalo ale to zvládnu.

Před dveřmi jsem se zhluboka nadechla a zazvonila. Hned co me mamka viděla měla několik otázek. "Co se děje?", "Vy už spolu nejste?", "Stalo se mezi vámi něco?", " Však už je pozdě co tady děláš?" Byla taková vyděšená a já se to snažila nějak zakecat že se nic neděje "mami! Ne! Neboj, mezi námi se nic nestalo! Jen Martin má práci a musel jet jinam jenže já nemám klíče a mobil proto jsem šla k tobě" něco za píčovinu jsem řekla "ale, ale však o tebe bude mít strach" řekla "neboj, až mě pustíš dovnitř, mu zavolám" odpovím a mamka mě pustila dovnitř.

Seděla jsem s ní v obýváku a furt se vyptávala "mami! Dost! Prosím" křiknu "dobře" zarazila se "promiň.. ale teďka na to už nemám náladu" řekla jsem ji v klidu a zas koukala na televizi.

Nebudu kecat, ale mám o Martina strach, že třeba se opije ještě víc a dopadne to špatně.

3:32 mamka už spala a já se rozhodla že už taky půjdu. Lehla jsem si do svého pokoje a hned usnula.

Takový stres a strach jsem snad ještě nikdy neměla.

7:08 probudila jsem se a šla hned dolů do kuchyně. Dala jsem jídlo Rumovi a zapnula jsem v obýváku televizi a hned tam byli zprávy, nechala jsme to tam a šla si udělat kafe který mě uklidní. S ledovým kafem jsem si šla sednout na gauč a dokoukat zprávy.

"Dneska na Žižkově byla bouračka dvou osobních vozidel, v aute byl jeden mladý kluk a ve druhém starší pán který je v pořádku pouze nějaké škrábance, mladší kluk skončil v nemocnici s tím že jel opilí za volantem."

Ozvalo se z televize když tam ukazovali Martinovo auto. Dokonce jsem i vyprskla kafe. Okamžitě jsem na sebe hodila mikinu, vzala si mamky klíče od auta a jela někam.

Nevěděla jsem vůbec kam a do jaké nemocnice jet. Zastavila jsem na parkovišti a běžela za paní. "Dobrý den! Prosím nepučíte mi váš mobil? Potřebuju si nutně zavolat" zeptala jsem se jí až se mi do očí nahrnuli slzy "ano,
tady máte" rychle vytáhla mobil a já si zavolala.

Naštěstí si pamatuju telefonní čísla jako třeba Davidovo nebo jejich mamky.

"Davide? Davide!" Křikla jsem do telefonu "ano?"zeptal se "kde je Martin?! V jaké je nemocnici?!" Okřikla jsem ho "já teď vstal, nevím o čem ani mluvíš, proč by měl být v nemocnici?" Zeptal se David "ach, to by bylo na dlouho" řekla jsem a ukončila hovor. Poděkovala jsem paní a jela do Žižkovské nemocnice.

"Dobrý den! Je tady Martin Albrecht?" Řekla jsem dost udýchaně. "Ano, je tady" odpoví mi "kde je? Prosím musím jít za ním" řekla jsem "paní, a vy jste jeho sestra? Přítelkyně?" Zeptala se mě "ano jsem jeho přítelkyně" odpovím "dobře, je ve druhém patře, půjdete po chodbě a pak odbočíte do leva, bude tam poradna a tak, pokoj 9 už najdete lehce" řekne mi a já se tam hned rozeběhnu.

Měla jsem slzy v očích a rychle šla k němu.
"Paní? Kam jdete?" Okřikl mě doktor "jdu za Martinem Albrechtem" rychle odpovím "dobře ale opatrně" řekl a já kývla hlavou. "Dva, čtyři, osm.. a! Devět" řeknu si pro sebe radostí a vejdu pomalu na pokoj.

"Martine..." nahrnuli se mi slzy do očí když jsme viděla jak je napojený na různých hadičkách a tak. Spal tak jsem si sedla na židli a jen koukala do země. Hrozně jsme se o něho bála. Klepala jsem furt nohou a kousala se do tváří jak jsem byla nervózní.

"Martine prosím, hlavně ať jsi v pohodě" řekla jsem šeptem s koukla na něho.

Zrovna mu tam paní přinesla snídani jestli bude schopný jíst. "Dobrý den, nechcete taky čaj?" Optala se mě potichu "ne, ale děkuji" odpovím slušně s úsměvem, odešla a já koukla na Martina.

Po deseti minutách se začal pomalu probouzet. Polkla jsem na suchu a snažila se nebrečet. "Domi?" Otevřel trochu oči a s námahou řekl mé jméno "ano?" Řekla jsem a ukápla mi slza, nechtěla jsem brečet ale nešlo to.

"Prosím neplakej" řekl a snažil se posadit "Martine lež" řekla jsem mu a zvedla se ze židle "budeš schopný jíst nebo?" Zeptala jsem se ho "ne" řekl a furt se rozhlížel po pokoji. "Domi.. já jsem nechtěl" řekl mi a sklopil zrak do země, mně se hned nahrnuli slzy do očí a rozbrečela jsem se tam. "Domi" řekl mi smutně "Martine, chápeš já se fakt bála" řekla jsem s brekem a šla k němu. "Neboj se, s tou holkou jsem nic neměl, choval jsem se jak naprostý kokot a nechal tě jít i bez mobilu a já jen opilej domů a ještě k tomu tě hledal všude a pak se vyboural" vypadlo z něho. "Martine.. drž radši hubu, ano posral jsi to a já šla domů k mamce a pak viděla ty zprávy, vzala mamce auto a sháněla se po tobě jak debil" řekla jsem mu a sedla si zas na židli.

Bylo tam ticho a já koukala do země, najednou někdo vtrhlo do dveří, lekli jsme se a viděli tam Davida a jeho mamku. "Ty blbečku co jsi dělal?!" Rychle za ním běžela jeho mamka, měla skleněné očí a jen jak k němu přiběhla obejmula ho. "Ahoj" řekl mi David a taky šel k Martinovi. Zvedla jsem se ze židle a šla ke dveřím "no nic.. nejspíše už půjdu" vyšla jsem z jeho pokoje a šla si sednout na židle někam úplně jinam.

"Ne! Prosím.. já ji tady potřebuju!" Křikl Martin po pokoji "Davide! Běž ji najít!" Řekl Martin a chtěl vstát z postele "ježiši sedni si! Ona se taky potřebuje uklidnit" řekla jeho mamka "Doprdele, Davide, aspoň jí běž najít" křikl Martin "fajn, ale hlavně lež" řekl v klidu David a šel mě hledat.

Já šla po chodbě a začala se mi motat hlava, chytala jsem se zdi a jedna sestřička za mnou běžela "děje se něco?" podepřela mě o ní a šla semnou k židlím "jen se mi motá hlava" odpověděla jsem jí "a léčíte se s něčím?" Zeptá se a já si sednu na židli "jen se žaludkem a taky mi někdy stoupne tlak" odpovím "dobře, já vám přinesu vodu a vy se napijete" řekne a rychlou chůzí šla pro vodu.

"Tady" podala mi skleničku s vodou "děkuju" vzala jsem skleničku a napila se. "Bude te v pořádku?" Zeptá se a já kývnu hlavou, odešla a já radši furt seděla na židli. "Domi! Tady jsi" křikne David a jde ke mně "co je?" Optám se ho "Martin tě tam prý potřebuje" sedl si ke mně "jo aha" odpovím arogantně "Domi, fakt" koukne na mě "hele, taky je na mě toho moc, půjdu tam ale až později, třeba až tam nebudete vy" pokrčím rameny "nemá to znít nějak špatně ale potřebuju si s ním taky promluvit" dodám k tomu, David souhlasil semnou a zůstali jsme tam spolu sedět.