Always Together But Almost Never || H.S.

1.

„Jones!" zařval na mě učitel, asi mu vadí, že při jeho hodině spím. Na mou obranu, ten jeho výklad uspí každého.

„Copak?!" odpověděla jsem podrážděně, jelikož mě právě vzbudil z mého snu o vodopádech z čokolády, horách z cukrové vaty a to nemluvím o těch jednorožcích.

„Co si o sobě myslíte Jones?! To si s tebou vyřídím později a teď mi řekni, co víš o Válkách Růží" zběsile praštil do katedry.

„Stejnou otázku bych mohla položit já vám pane učiteli" zamumlala jsem neslyšně a sarkasticky jsem se usmála.

„Říkala jsi něco?" zrudnul a mě bylo jasné, že kdybych ještě chvilku pokračovala, tak je dost možné, že ho čeká infarkt.

„Ani slovo, pane učiteli" nadechla jsem se, že mu odpovím na jeho dotaz ohledně Války Růží, ovšem v tom mě vyrušilo klepání, jaká škoda. Celá třída otočila hlavu ke dveřím, do třídy vstoupil náš úžasný pan ředitel a za ním kluk, který nevypadal, že by ho tato situace nějak zajímala.

„Omlouvám se, že vám ruším výuku pane Collinsi, ale vedu vám nového spolužáka. Věřím, že ho jako třída přijmete mezi sebe a nebudete způsobovat nějaké problémy. No... už vám ho zde přenechám a ještě jednou se omlouvám za vyrušení, pěkný den žáci" mile se usmál a zmizel za bílými dveřmi, ze kterých za necelých 30 minut budu moct konečně vypadnout.

„To sotva" zamumlala jsem, ale jak se zdá, tak našemu bystrému učiteli to neuniklo.

„Jones ty už mě dneska fakt neser!" učitel po mně hodil varovný pohled. Uslyšela jsem pár udivených nádechů, pro mě to bylo běžné. Jsem zvyklá, že mi Collins nadává. Máme spolu takový přátelský vztah.

„Už mlčím" zvedla jsem ruce v obraném gestu, pár spolužáků se uchechtlo a ten nový se pousmál, čímž odhalil své ďolíčky. Pan Collins se zhluboka nadechl a následně se otočil na toho nového.

„Tak prosím mladý muži, představte se nám" pokynul mu, aby šel za ním. On však zůstal stát a s úšklebkem ho sledoval.

„A co když se mi nechce?" zeptal se provokativně. Začíná se mi líbit a ty jeho smaragdové oči a když k tomu přičtu jeho kudrliny a tetování, která byla vidět na jeho pažích a prosvítala pod jeho bílým tričkem. Sjela jsem ho pohledem a zastavila jsem se u jeho očí. Musel si všimnout, že si ho jako jedna z mnoha prohlížím, protože se tak drze ušklíbl, jenže já jsem nad jeho vzhledem, na rozdíl od mých pitomých spolužaček, neslintala.

„Tak v tom případě tu zůstanete po škole tady s Jones" pronesl, přičemž poukázal na mou maličkost. Vytřeštila jsem oči a pohlédla na Collinse. Ten chlap si ze mě snad už dělá srandu? Nejprve je protivný a teď mě nechá s tímhle... objevem po škole.

„To si nechám líbit" pozvedl jeden koutek úst. Uvnitř jsem se snažila marně uklidnit, ale navenek jsem nic nedala znát. Byla to má ochranná maska, mé zdi, které jen tak někdo nezboří.

„Ty blbé připomínky si nechte, od toho je tu Jones a teď si laskavě sedněte" jediné volné místo bylo vedle mě, tudíž mi bylo jasné, že se stane nevyhnutelné, jako neříkám, že by mi to nějak vadilo. Ale bylo mi to proti srsti. Nemůžu za to, že mě polovina třídy nemá ráda.

„Jsem Styles, Harry Styles" poznamenal, jakmile se posadil na tu zrezavělou židli. Bylo mi na blití. Přes to mě na něm něco zajímalo, jako bych ho odněkud znala.

„Tak to se máš " Poznamenala jsem sarkasticky. Neměla jsem náladu se s ním vybavovat o jeho – určitě úžasném – životě.

„Drzá, to se mi líbí" jeho poznámku jsem ignorovala a naivně jsem si myslela, že už bude do konce hodiny mlčet, jenže se po chvíli ozval znovu.