Always Together But Almost Never || H.S.

4.

Chvíli jsem koukala do stropu a přehrávala si dnešek pořád dokola. V tom mi začal zvonit mobil. Rukou jsem zašmátrala v kapse. Koukla jsem se na na číslo volajícího, Neznáme číslo. Zamračila jsem se ale zvedla jsem to.

„Halo?"

„Skylar?"

„Kdo je to?" zeptala jsem se, i když jsem tak nějak tušila kdo to asi je.

„Já chtěl jsem se ti omluvit..." promluvila osoba na druhá straně a mně bylo hned jasné kdo to je.

„Stylesi?" promluvila jsem, ale hlas se mi chvěl, doufala jsem, že to Harry nepozná.

„Ano, já..." Odmlčel se na chvilku a byl slyšet jen jeho dech, to jediné mi dávalo najevo, že nezavěsil.

„Harry ty si myslíš, že když mě budeš pomlouvat před svým kamarádem a pak mi najednou zavoláš, abych ti to odpustila tak čekáš, že něco takového opravdu udělám?" popravdě jsem byla celkem v klidu, ale chci, aby si myslel, že mě to nějakým způsobem zasáhlo. Což je samozřejmě lež.

„No...ehm...jo" mírně se zakoktal. Zvedla jsem jeden koutek úst do úsměvu, je lehké s ním manipulovat. 

„Jo?" Zeptala jsem se s údivem v hlase.

„Ne, teda ne jsem chtěl říct" vyhrkl, když pochopil že na mou otázku odpověděl špatně.

„A co jako čekáš, že teď udělám?" tahle hra mě začínala bavit.

„Moc se omlouvám Skylar, vážně mě to mrzí." 

„Jasně že jo" odpověděla jsem se značnou dávkou ironie ve svém hlase. 

„Já jsem to tak nemyslel, jenom jsem nechtěl aby se na tebe pořád ptal, tak jsem mu řekl to první co mě napadlo. Vážně mě to mrzí, jenom mi to prosí odpusť ." V jeho hlase byla slyšet zoufalost. 

„Ale já jsem ti nic neudělala a ty jsi hned řekl tohle, chápeš, že mi to vadí. Sice se chováš jako kretén a taky jím jsi, ale tohle by nikdy člověk na tvé úrovni neřekl" věděla jsem, že to přeháním, ale nemohla jsem si pomoct. Teď jsem tady já ta, co určuje pravidla. 

„Nech mě to napravit, prosím" poslední slovo zašeptal. 

„Jak?" bylo to jediné, co ze mě vypadlo.

„Nech mě pozvat tě na večeři" řekl a mě tím vyrazil dech. Vážně jsem slyšela dobře? Nemám náhodou halucinace? Styles, večeře a se mnou? Dobrý vtip.

„Ne, to nejde" řekla jsem rozhodně. Nepotřebuji s ním strávit večer. 

„Ale proč ne?" zeptal se Harry.

„Já mám Luka a mám ho ráda, tak to prostě je" i když jsem mu to tady rozmlouvala, malá část mě chtěla jít s Harrym na večeři, chtěla jsem být v jeho přítomnosti. Když jsme s Harrym utíkali ze školy oknem, tak jsem se cítila úžasně. Měla jsem pocit, jako by jsem mohla udělat cokoliv nehledě na následky. S Lukem jsem nikdy neporušila pravidla, nikdy jsem nedělala nic, co by nedělali normální lidé. Můj vztah s Lukem byl takový klidný a.... a bez nebezpečí. Nebezpečí, to bylo to, co mi v našem vztahu chybělo. Luka jsem měla hodně moc ráda, ale nebyla jsem si nikdy jistá tím, že by to byla láska.

„Prosím Skylar" řekl a já jsem cítila, jak má odhodlanost zabránit mu v tom, aby mě přesvědčil postupně opadávala.

„Harry já nevím" věděla jsem moc dobře, že to chci, jen jsem si to sama sobě nedokázala připustit. Pravidla se změnila hodně rychle. 

„Skylar, zlato on se o tom nemusí vůbec dozvědět jestli nechceš" zlato, to bylo to slovo, co mi uvízlo v paměti, proč mi to dělá. Pomalu jsem ztrácela schopnost racionálně uvažovat. 

„Co když se to dozví a -" nenechal mě ani dokončit větu a hned mi skočil do řeči. 

„Nedozví, neboj. Jen prosím pojď" přesvědčil mně, přitahoval mě i když jsem si to nechtěla přiznat. A to bylo špatně. Tohle se nemělo stát.

„Dobře, ale nesmí se nic dozvědět a mi dva jdeme jen na čistě kamarádskou schůzku."

„Ale notak Skylar, kamarádskou schůzku vážně? Ty se mnou nechceš jít jen na kamarádskou schůzku" Na slovo 'kamarádskou' dal velký důraz a mě bylo hned jasné o čem mluví.

„Harry buď tohle, nebo nic" řekla jsem a ignorovala jsem jeho poznámku k tomu co chci.

„Bože, tak fajn Skylar, ale počítej, že tě vyzvednu dneska tak v 6. Měj se kočko." tím náš hovor zavěsil. Co jsem do udělala? Vážně jdu se Stylesem na večeři? Zhluboka jsem se nadechl vydechla. 

Podívala jsem se na hodiny a byly 4 hodiny přesně. Za 2 hodiny tady má být Harry a já nemám nic hotového.

„Super" povzdychla jsem si nahlas. Všechno dopadne dobře, opakovala jsem si v duchu.

 Sedla jsem si k úkolům a začala je vypracovávat. Vše jsem měla hotové do půl hodiny. Rozhodla jsem se, že si zajdu do kuchyně pro něco k jídlu, ale byl tu jeden problém. Lucy. Nechtěla jsem jí dneska už víckrát vidět, ale můj hlad byl silnější. Sešla jsem tedy schody z mého pokoje do kuchyně, přišla jsem k ledničce a nikdo tu nebyl, výhoda pro mě. Z ledničky jsem si vytáhla zeleninu a rozhodla jsem se, že si udělám zeleninový salát. Vyndala jsem misku a do ní veškerou nakrájenou zeleninu vysypala. Chtěla jsem vyndat lžíci ze šuplíku a odejít v pohodě do svého pokoje.

 Ovšem druhá část mého plánu se jaksi neuskutečnila. Když jsem se otáčela k odchodu, vrazila do mě blonďatá nestvůra.

„Co chceš?" Zeptala jsem se jí. Neměla jsem na ní teď a vlastně ani nikdy náladu. Musela jsem se ještě připravit na večer a nepotřebovala jsem, aby mě teď otravovala.

„Nevím, proč jsi na mě tak nepříjemná, já jsem ti nic neudělala" vyjekla na mě. Vytřeštila jsem na ní oči a krev ve mně vřela. Chtěla jsem jí na to odpovědět, ale věděla jsem že bych udělala přesně to, co po mně chce. Musela jsem se uklidnit. Nádech a výdech Sky, nádech a výdech.

„Jak myslíš" usmála jsem se ironicky, samolibě jsem pokrčila rameny a odešla k sobě do pokoje.

Bylo půl páté a to znamenalo, že za nějakou hodinu a půl Harry přijede. Otevřela jsem skříň s oblečením a zjistila jsem, že nemám nic na sebe, jak typické. Nakonec jsem strávila koukáním do skříně něco kolem 15 minut. Můj závěrečný outfit se skládal z bílých džínů, které měly díry na kolenou a to jsem doplnila černou, lehce průsvitnou košilí s krátkým rukávem. Košili jsem zastrčila do kalhot a už zbývalo jen vybrat boty. Zvolila jsem černé boty na podpatku. Zbývala mi půl hodina na to, abych se namalovala. Nechtěla jsem to moc přehánět, přece jenom jdu s Harrym na kamarádskou schůzku. Zvolila jsem jednoduché líčení a to v podobě linek. Pusu jsem si jen lehce přetřela narůžovělým leskem na rty. 

Koukla jsem na hodiny a zbývalo mi pět minut. Sešla jsem tedy schody a šla jsem si obout boty a vzít si svou oblíbenou koženou černou bundu. Popadla jsem klíče a telefon, který jsem schovala do kabelky. Zamkla jsem za sebou, i když jsem věděla že je doma brácha a Lucy, ale oni by si stejně nevšimli, kdyby se k nám někdo vloupal. Otočila jsem ode dveří a chtěla jsem na Harryho počkat, než přijede, ale on mě předběhl. Když jsem se otočila spatřila jsem jeho postavu, jak jde mým směrem. Všechno dopadne dobře.