Always Together But Almost Never || H.S.

2.

Vyděšeně jsem k němu zvedla zrak a čekala, kdy se na jeho tváři objeví první zmínka toho, že si dělá srandu, ničeho jsem se nedočkala. Rty zůstaly sevřené v úzké přímce a jeho oči se do mě vpalovaly.

„Doufám, že jsi uvědomuješ, že je to šílené. Co naše mobily, mluv na chvilku vážně" ukázala jsem na katedru, kde jsou naše telefony zamčené v jednom ze šuplíků a pozvedla jsem obočí.

„Ty telefony stejně teď nezískáš" otočil se směrem k oknu a začal ho otvírat.

„Počkej, ty jsi to myslel vážně?"

„Hele já jdu, jestli chceš jít taky, tak pojď, stejně se sem vrátíme než Collins přijde" řekl předtím, než vyskočil z okna, byli jsme v prvním patře, takže se mu nemohlo nic stát.

„Stylesi!" zavolala jsem na něj a čekala, až se na mě otočí. Na jeho tváři mu pohrával úšklebek. Řekněme si to na rovinu, který idiot by vyskočil z okna a ještě by se tomu smál? Samozřejmě, že jenom Styles.

„Sky?" podíval se na mě s otázkou v očích, mírně povytáhl obočí, vypadal.... jinak.

„Tak fajn, půjdu, ale musíme se vrátit včas" usmál se a čekal, až skočím, což nebude zrovna lehké. Už od mala se bojím výšek.

„Tak na co čekáš? Skoč, ať už jdeme, půjdeme třeba do parku a koupíme si něco k jídlu, jelikož jsme nebyli na obědě" rozmáchl se rukama a poté si je založil na prsou.

„Jo j-já skočím, jen chvilku počkej" zakoktala jsem se a zůstala jsem stát na tom samém místě, prostě jsem se bála, že se zabiju. I když jsme byli pouze v prvním patře, kde to jsou zhruba 2 metry od země.

„Zlato budeš skákat ještě dneska? Aby jsme to stihli než se Collins vrátí" řekl sarkasticky a usmál se tak, že se mu na jeho tváři vyrýsovaly ďolíčky, musím uznat že když se usměje tak vypadá tak roztomile a nevině, ale když ho poznáte blíž tak zjistíte že rozhodně nevinný není. Vzhled může někdy klamat, ani já ho pořádně neznám.

„Sakra Harolde, neříkej mi zlato a nech mě v klidu, prosím" dodala jsem šeptem, podlamovali se mi kolena a musela jsem se chytit rámu okna. Hrudník se mi nadzvedával v návalu stresu. Ucítila jsem mravenčení v ruce. Proč teď a zrovna před ním?

„Skylar, zlato ty se bojíš výšek?" zasmál se, ale rychle to svedl na zakašlání. Jak nenápadné, protočila jsem oči.

„Proč se směješ, víš jaký to je?" já se tady klepu strachy a jemu to připadá vtipný, super. Jako kdyby on byl hrdina.

„Kotě, uklidni se, dýchej " udělala jsem, jak řekl a ignorovala jsem jeho oslovení. Zřejmě nerozuměl větě: „Neříkej mi zlato."

„Vidíš, že to jde, tak a teď si sedni na tu římsu a skoč, já tě chytím, neboj se, prostě mi věř" tak to po mě už chce hodně. Věřit mu? Já? Vtipný. Ale to nebylo jediný, čeho jsem se bála.

„Stylesi já se bojím, co když mě nechytíš a já se zabiju" začala jsem panikařit, to nemůže myslet vážně! On se zbláznil.

„Lásko já tě chytím, neboj,  věř mi" usmál se na mě a právě ten úsměv byla záminka a taky vlastně i důvod, abych skočila. Nevím proč, ale věřila jsem mu, když to hodně přeženu, tak jsem mu svěřila svůj život. Něco na tom jeho krásném a upřímném úsměvu mě donutilo skočit. Upřímně, kdy jindy budu mít možnost ho takhle vidět? V duchu jsem se nad mým myšlením zasmála, chovám se jak puberťačka. Vší silou jsem stiskla oční vička k sobě a nechala své tělo padat.