Always Together But Almost Never || H.S.

Prolog

 „Sky!" zavolala na mě matka, už nezněla vystresovaně. To já byla vystresovaná až příliš. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Přede mnou stála zcela neznámá osoba. Nikdy jsem neměla problémy s návštěvami, ale dnes bych se nejradši zakopala hluboko pod zemský povrch.

Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem v sobě měla a vydala se napříč Desmondovi. Opatrně jsem seběhla schody a vydala se do kuchyně, kde by měli být.

Uslyšela jsem Desmondův zvučný smích. Myslím, že si máma vybrala dobře, až moc dobře. Od toho co tátu odvedli, jsem ji už dlouho neviděla takhle šťastnou. Kromě toho jsem uslyšela i jiný hlas, cizí. Ale pro mě moc známý, až moc známý. Ne to ne, to nemůže být pravda. Jak? Proč by mi o tom neřekla?

Se vší odvahou jsem vstoupila do kuchyně. Hned se mi naskytl pohled na vysmátého Desmonda, který měl na sobě draze vypadající oblek a na kluka vedle něj. Svýma smaragdovýma očima vyhledal ty mé a snažil se v nich najít odpovědi stejně jako já v těch jeho.

„Sky! Tady jsi!" usmála se mamka a vzala mě za paži, čímž mě přinutila jít blíž k nim. Ale pohled jsem nespouštěla ze zelených očí. Proč jsem si už tehdy neuvědomila podobu mezi Harrym a Desmondem? Mohla jsem se tomuhle vyvarovat. Oba jsme na sebe vyjeveně civěli a neměli slov.

„Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě matka. Zatřepala jsem hlavou a usmála se. Musím myslet na to, že tu jsem pro to, abych jí dopřála hezký večer.

„Uhm... ano" přikývla jsem a koukla se na Desmonda. Rty se mu zkroutili do úsměvu.

„Sluší ti to" uznale kývl. Krev se mi nahrnula do tváří. Vážně mi teď složil poklonu? Periferně jsem viděla, jak si Harry prohrábl vlasy, vždy to dělal, když byl nervózní.

„Promiň, zapomněl jsem, tohle je můj syn" ukázal na Harryho, ale já ho přerušila.

„Harry" vydechla jsem. Ani jsem neměla v plánu to vyslovit, prostě to ze mě vypadlo. Nechápavě kmital pohledem mezi mnou a Harrym.

„Už jsme měli tu čest se seznámit" vyhrkla jsem tu nejlepší lež, která mě v tu chvíli napadla a ušklíbla se.

„Takže, můžeme se jít posadit?" vložila se do toho matka a mě spadl kámen ze srdce. Všichni přikývli a zamířili ke stolu.

Mamka si s ním musela dát práci, ubrousky byly úhledně složené a příbory naleštěné. Mamka a Desmond si sedli naproti sobě, Harry si chtěl sednout vedle svého otce, ale mamka ho zastavila.

„Pojď ke mě" poklepala na místo vedle a zářivě se usmála. Harry nesměle odsunul židli a sedl si. Teď zbývalo místo jen vedle Desmonda. Posadila jsem se tedy naproti Harrymu a nenápadně se trochu odsunula.

„Copak? Bojíš se mě?" zasmál se Desmond, musel to zaznamenat. V duchu jsem si dala facku. Musím se trochu uklidnit.

„Ne to ne, jen..." hledala jsem správná slova, jak se z toho vykroutit, aby to nevyznělo moc hnusně.

„Mám docela hlad, nemohli bychom už jíst?" přerušil nás Harry. Byla jsem ráda za jeho neotesané chování a za to, že mě zachránil.

„Tak dobrou chuť" pronesla mamka, ale to už jsme se všichni pouštěli do předkrmu.

Zbytek večeře probíhal celkem v pořádku. Celou dobu jsme se věnovali jídlu nebo jsme prohodili pár slov. Většinou ale mluvila máma nebo Desmond, my s Harrym jen poslouchali a byli zadumaní do vlastních myšlenek.

„Můžu poprosit o pozornost?" ozval se najednou matčin hlas doprovázený cinkání skleničky. Všichni jsme zvědavě zvedli hlavy a zmateně ji pozorovali, teda kromě Desmonda. Ten jen tiše seděl a nedočkavě ji pozoroval.

„Chtěla bych něco říct něco, co bych chtěla říct už hodně dlouho..." napínala to, pozvedla jsem obočí a dál ji sledovala „...s Desmondem se budeme brát!" vyjekla nadšeně. Brada mi najednou spadla až na zem a nebyla jsem jediná, Harry na tom nebyl jinak.

„Počkat cože?!" zarazila jsem se. Nechápavě se na mě koukla.

„Slyšela jsi dobře, budeme se brát" zopakovala a zpátky usedla na židli. Ruce si založila na stole.

„T-to nemůžete" vykoktala jsem ze sebe. Vždyť se ani tak dlouho neznají.

„A to jako proč?" zamračila se, div se jí obočí nespojilo. Vyděšeně jsem se koukla na Harryho, který byl nejspíš tak zmatený jako já. Nemohla jsem tomu uvěřit a ani jsem nemohla uvěřit tomu, co chci právě říct.

„Protože my nikdy nebudeme jen sourozenci" poukázala jsem na mě a na Harryho. Možná jsem teď udělala tu největší blbost v mém životě, ale nemůžou se vzít. Už jen proto, že by to ovlivnilo můj vztah s Harrym. Nemohla bych se na něj dívat jen jako na bratra.