My heart stop. [Dreambur]

0.2 - Welcome back, handsome!

αλήθεια?

===================================

0.2 - Welcome back, handsome!

Dnes jsem šel opět do kavárny, ale sám. Přemlouval jsem se, že je to jen kvůli tomu, že je tam fakt dobrá káva, ale pak jsem si jen tak decentně přiznal, že možná, ale jen možná chci znovu vidět toho bruneta.

Vešel jsem do dveří a vyndal jsem si sluchátko z ucha. Moc jsem ani nepřemýšlel jakou kávu si dám, protože i kdybych se rozhodoval hodinu, vezmu si espresso s mlékem, takže to vlastně nemá smysl.

Opět jsem si stoupl do řady a čekal, než paní s dítětem přede mnou dokončí svou objednávku. Pak přišla řada opět na mě. Chvíli tam opět nikdo nebyl, ale pak se zase objevil ten- řekněme velmi pohledný muž. Nic víc nic míň. Teď jsem si připadal uboze, že si tak moc lžu.

"Oh- ahoj, hezounku! Jsem rád, že tě tu zase vidím." Pozdravil mě s úsměvem a já jsem opět zčervenal a mé srdce tančilo tango.

"A- ahoj, hah." Tak to byla katastrofa. No nic.

"Takže, co ti můžu nabídnout dneska? Espresso s mlékem a pusu zdarma? Nebo třeba flat white, ale ta puse furt platí." Zeptal se a opřel svou hlavu o pěsti na rukách, které měl opřené o lokty na pultě a k tomu mrkl jedním okem.

Já jsem začal celkem panikařit. On se mnou vážně flirtuje? Koukal jsem na něj chvíli a nevěděl co mám dělat.

"Oh- dobrý? Promiň, jestli jsem šel přes čáru, nechtěl jsem." Odpověděl rychle, když si všiml mého výrazu a vypadal trochu zle.

"Ne, dobrý. Jen jsem to nečekal" vysoukal jsem ze sebe a usmál jsem se.

"Vážně? Nechci, aby jsi se tu cítil nekomfortně." Zeptal se stále trochu ustaraně. "Jo, vše dobrý. Jak říkám, bylo to jen nečekané." Ujistil jsem ho znovu.

"Um- když říkáš. Jinak jsem, Wilbur! A ty?" Zeptal se a natáhl přes pult ruku. "Um- Clay, ale kamarádi mi říkají Dream." Řekl jsem s úsměvem.

"Takže to znamená, že jsem tvůj kamarád, Dreamie?" Ta přezdívka donutila opět můj žaludek dělat otočky. "Um- a- a- asi a- an- ano?" Ježíši, to jsem zase podělal.

"Musím ještě dodat, že vím proč se ti říká Dream. Jsi totiž úplně snový." Okomentoval mou přezdívku s mrknutím jednoho oka, zase, a já jsem si chtěl jen zakrýt obličej, protože tolik odstínů rudé fakt často nevidíte.

"No nic, mám práci a přišel další zákazník, takže- co mohu nabídnout, Dreamie?"

"Um- prostě- normálně- jako- to co- jsem-." Úplně jsem se zamotal v tom co jsem chtěl říci a pak jsem se znovu nadechl a konečně jsem řekl to co jsem chtěl "Dám si to co jsem měl včera." To byla fuška. Kdo by to byl řekl?

"Oki doki. 40 korun." A usmál se tím božským úsměvem. Dal jsem mu tedy 50. "Nech si zbytek, to je dobrý. " A usmál jsem se nazpět. On kývl.

Mezitím co jsem si šel sednout na to stejné místo na kterém jsme včera seděli, které je úplně vzadu kavárny u okna, slyšel jsem jak volá na svého růžovovlasého kamaráda a zároveň spolupracovníka, aby udělal tu kávu, mezitím co on půjde vyřídit další objednávku.

Ten kamarád vypadá trochu děsivě, nebudu lhát. Má dlouhé růžové vlasy v drdolu. Silnou, vysokou postavu a jeho pohled tě probodne skrz na skrz, že to vážně bolí a děsí.

Každopádně, považuji za dobrý krok, že znám jméno člověka, o kterém jsem nemohl přestat myslet celý včerejšek a dnešek. Ty jo, když to řeknete takhle, je to ještě divnější, než když nad ním fakt přemýšlíte.

Po nějaké chvíli jsem slyšel za pultem "Dreamie, kafe!" A za tím smích. Já jsem zase zčervenal a rychle jsem se zvednl a šel jsem si pro něj. "Tady máš, miláčku. Užívej." A přisunul tu kávu blíže ke mně. Já jsem jen přikývnul a rychle jsem se dostal zpět na moje místo.

Když jsem si usrkl kafe, všiml jsem si, že to kafe nebylo tak dobré jako včera. Což bylo divné. Nechal jsem to ale být.

Nechtěl jsem, slibuji, ale nemohl jsem spustit oči od Wilbura. On je prostě tak- perfektní.

"Máš hezký výhled?" Zeptal se nějaký neznámý hlas. Otočil jsem se za ním a viděl jsem tam celkem nízkého muže s čepicí z pod které vykukovaly černé vlasy.

"Um- jo. Teda- um- asi- co?" Asi jde poznat že jsem byl hodně zmatený. Ten druhý jen vyprskl smíchy a sedl si naproti mě. "Můžu s-se prosím ze- zeptat, kdo jsi?" Fakt jsem se snažil nekoktat, selhal jsem.

"Jméno je Alex. Jsem asi nejlepší kamarád toho kluka na kterýho si zíral." Odpověděl a pak se zeptal "A ty seš?"

"Clay, ale můžeš mi říkat Dream." A usmál jsem se.

"Divná přezdívka." Řekl si pro sebe, ale věděl že jsem to slyšel.

"Quackity!" Zakřičel Wilbur, když se přiblížil ke stolu a objal svého kamaráda.

"A pak kdo tu má divnou přezdívku." A přitočil jsem očima.

"Jsem rád, že jste se seznámili." Usmál se Wil.

"Tak jasně, že půjdu za týpkem a zeptám se ho jestli má dobrý výhled, když tě okukuje." Zasmál se a šťouchl Wilbura loktem a on se taky zasmál.

"Ty jsi se na mě koukal, Dreamie~" řekl s úšklebkem. Já jsem zčervenal. "Awww- Dreamie, už jsi dost roztomilý, ta růžová na tvých tvářích tomu jen přidává. Tak roztomilý být nemůžeš, Dreamie~"

Teď jsem byl ještě víc červený a poté ještě víc, když mě pohladil po vlasech.

"Neřekl jsi mi, že máš přítele Willy." Řekl Alex a podíval se na Wilbura koutkem oka.

"Nemůžu ti oznámit že nějakého mám, když nemám." Zasmál se. Ten smích je prostě kouzelný, o můj bože.

"Tomu odmítám věřit!" Prohlásil Alex a opřel se plně o opěradlo se skříženýma rukama na hrudníku.

"Ne, fakt mi spolu nechodíme. Přísahám!" Přitakal jsem Wilburovým slovům. Alex který se podíval na mě a pak na Wilbura vypadal očividně, že tomu furt nevěří, ale nic neřekl.

===================================

WC: 966

Doufám, že se vám líbila i druhá kapitola tohoto příběhu. Necítím se teď nejlépe, ale chtěl jsem aspoň postnout to poslední co mám předepsané v poznámkách.

Dávejte na sebe pozor a mějte hezké ráno/odpoledne/večer. Čauko!

- Sam ;D