My heart stop. [Dreambur]

0.3 - Let's hang out, love!

έτσι είναι η αγάπη?

===================================

0.3 - Let's hang out, love!

A jak dny šli, pro mě už neexistoval den, kdy bych nevešel do té kavárny, která má vždy tak krásnou vůni a taky krásného pokladního. Co?

Pokaždé když mi ale dělal kávu Techno, kamarád a spolupracující Wilbura, přišla mi že není tak dobrá. Tak jsem si vymyslel vlastní, naprosto stupidní, odůvodnění, proč mi káva od Wilbura chutná více než od Techna. Je to sice úplně debilní a dětinský, ale pomáhá mi to si tu kávu vychutnat stokrát víc, než před tím.

Ta "teorie" zní následovně. Představuji si to, že Wilbur pro mě, speciálně pro mě, dělá kávu s láskou. Že nikdo jiný, nemá tak skvělou kávu, protože tam je ta přísada co oni nemají. A nejspíš ji tam nemám ani já, ale nechte mi moje sny, dobře?

Že jsem jediný, který dostane kávu s láskou od Wilbura a že ta káva je jen a pouze určena pro mně. Což je sice naprostá pitomost, ale je to skvělý pocit si to představovat.

"Kávička pro Dreamíčka!" Oh- to je pro mě!

Postavil jsem se a šel jsem k místu, kde vždy dostávám kávu, od mého oblíbeného člověka, Wilbura.

"Víš, Dreamie, přemýšlel jsem." Řekl, když mi přisunul moji kávu. Já jsem pouze kývl a podíval jsem se mu de těch jeho překrásných očí, které mají barvu jako přesně ta káva co dělá. Tak krásné.

Počkat. Je tohleto to, jak vypadá láska? Zamiloval jsem se do Wilbura? Kdy se to stalo? Jak se to stalo? Ani jsem si nevšiml, ale vím že v tuto chvíli už není cesty nazpět.

"Mohli bychom třeba jít někam. Nebo by jsi tu mohl zůstat až mi skončí práce a zavřu obchod a mohli by jsme si tu sednout a dát si kafe, teda jestli uneseš dvě kafe za den." Navrhl a zasmál se.

"Káv od tebe unesu nespočet o to se neboj." To jsem ani nechtěl říct, ale co už. Ach-.

"Hehe- to je roztomilý, asi jako ty. Ne, počkat, ty jsi o dost roztomilejší." Odpověděl a s dalším mrknutím odešel ke kase.

Je tu trochu vedro. Ne, pardon, jen mi vlastně hoří ksicht!

Rychle jsem si šel tedy opět sednou a popřemýšlel o nabídce kterou jsem právě dostal. A myslím, že vám ani nemusím říkat jak jsem se rozhodl. Jasně, že ano! Když se vás člověk, který se vám líbí zeptá, jestli s ním půjdete na rande, i když to není rande, jasně že řeknete ano. Nelžete mi, já to poznám!

Pro někoho by se ta chvíle zdála dlouhá, ale když se můžete koukat na někoho tak překrásného jako Wilbur, tak to uteče rychleji než si přejete.

Už v kavárně nikdo nebyl a já stále seděl u okna a střídavě pozoroval Wilbura, dění okolo a to co se děje za oknem.

Techno už před několika minutami odešel a Wilbur utíral poslední stoly. Pak přišel ke mně a nasadil úšklebek "Jsem rád, že jsi zůstal si se mnou popovídat, zlato." řekl mi a odešel. Já jsem se začervenal, ale přikývl jsem mu jako nic. Dělám jakože nic i když v hlavě vlastně panikařím a nevím co, ale o tom se teď nebavíme, dobře?

Po nějaké chvíli se vrátil s dvěma hrnky kávy. Jeden dal na mou polovinu stolu a druhý si nechal v ruce a usednul naproti mně.

"Takže, Dreame, co tě baví dělat ve volném čase?" zeptal se tím svým sladkým hlasem. Nikdy v životě neuslyšíte, věřte mi. Je to jak hudba pro mé uši, která mě nikdy neomrzí a mohl  bych si ji pouštět stále a stále dokola a to ani nemluvím o jeho smíchu!

"Um- hraju video hry?" odpověděl jsem trochu tázavým hlasem. On se tomu pouze zasmál a upil své kávy. "A dál?" zeptal se znovu.

"J-já nevím? Prostě to co dělá každý člověk v mým věku." na to přikývl a pokračoval ve své kávě. "A tebe baví co?" zeptal jsem se nazpět.

"Um- hudba." odpověděl bez jakéhokoli jiného slova.

"Jakože, jí posloucháš, nebo-" nevěděl jsem se přesně jak se zeptat.

"Um- poslouchám, skládám, zpívám, tak různě." usmál se a opět se napil. Já jsem mu na to přikývnul a pak ticho. Ne že by to bylo to trapné ticho, díky bohu, to už bych běžel ze dveří, abych se tomu vyhnul. Je to takové to příjemné ticho, které sdílíte se svými nejbližšími.

Ne že by jsme si s Wilburem byli nějak hrozně blízcí, ale i tak, bylo to moc příjemné ticho. Prostě jsme tam seděli, pili kávu, já se snažil vyhnout očnímu kontaktu, ale to se mi nedařilo, vstřebávali jsme krásnou vůni kávy a prostě jsme tam byli.

"Máš rád kočky?" Zeptal se z ničeho nic Wilbur. Nevím, přišla mi to prostě jako hrozně náhodná otázka. "Um- jo? Asi jo, kočky jsou fajn, bych řekl."

"Dobře." odpověděl s kývnutím hlavy a opět jsme upadli do ticha.

Pak se zase spustila konverzace, která pak vedla k další a ta k další a už žádné ticho nebylo. Byli jsme tam dlouho, ale klidně bych tam byl navždy. Povídat si s Wilburem je prostě něco tak příjemného, co vám dává komfort a teplo uvnitř vašeho hrudníku, takové to teplo, co se vám nepodaří dostat i s tím nejkvalitnějším svetrem, to nenahraditelné teplo.

Ani jsem si to neuvědomil a už bylo skoro deset a venku už se stmívalo. Když to zjistil Wilbur, nebyl zas tak moc nadšený, dokonce nechal kvůli tomu svou hlavu spadnout na stůl.

"Vše v pohodě?" optal jsem se. On se na mě podíval nahoru a pak zvedl svou hlavu ze stolu.

"Jo jen," zastavil se na chvíli. "bydlím celkem daleko a za normálních okolností bych jel autobusem, ale žádný mi už nejede- a chodit venku sám takovou dálku a tokovýma uličkama, to nechceš, věř mi." dopověděl a trochu se zasmál.

"Asi přespím tady, nemám ani tak trochu jinou možnost." podotkl ještě a pokrčil rameny.

"Um- jedna možnost by tu byla, ale nevím jestli se ti bude líbit." řekl jsem. On se na mě zase podíval a obočím naznačil ať pokračuji dál. "Můžeš přespat u mě, jestli samozřejmě chceš, nebudu tě nutit ani nic, prostě jen-" myslím, že jde poznat, že jsem pak trochu spanykařil.

"Moc rád bych." odpověděl s tím jeho vřelým úsměvem a mně spadl kámen ze srdce.

"Oh- a mám mimochodem spolubydlícího, ale nemusíš se bát, není to nějakej maniak, nebo něco." trochu nervózně jsem se zasmál.

===================================

WC: 1058

Ahuuj! Snad se vám tato kapitola líbila a že se vám to nezdálo nějak nudné, nebo tak něco.

Also, zpráva pro jednoho člověka ;)

kocham Cię kochanie! <33

- Sam ;]