Rulíkův pád || Waca Oc Backstory || DOKONČENÉ

Chapter 1#

„Kolikrát ti to mám ještě zopakovat?," řekla Oves netrpělivě. „Sice mě... těší, že jsi si našel oblibu v bylinkách, a-ale já už u-učedníka mám." Rulíček si odfrkl.
Jediné co chtěl, je dozvědět se víc o bylinách a ne rovnou se stát učedníkem léčitelky. Ale Oves si to vždycky vyložila po svém. „Radši by jsi se měl věnovat boji, na začátku trénování to s tebou moc dobře sice n-nešlo...," odmlčela se Oves. „Ale už se to celkem zlepšilo," dořekla váhavě léčitelka.
„Hvězdný klan v tebe věří," řekla nakonec. Když Oves odvrátila nervózně pohled, Rulíček se zamračil. Pořád jenom Hvězdný klan. Co pro nás kdy udělal?, pomyslel si se vztekem.
A Oves je kapitola sama o sobě, ta je pořád nervózní a nedokáže normálně mluvit. Další kočka do klubu neschopných.
Učedník se raději otočil, aby už byl co nejrychleji od neschopné léčitelky co nejdál. Všichni říkali jak je úžasná, talentovaná a šikovná, že má smysl pro pořádek. To ale vyjmenovali jen ty dobré věci. Rulíček na ní měl opačný názor. Vždy byla nervózní, neuměla to se slovy a zarážela se ve větách. Nejradši se jí zbavil.
Ale vždycky, když na to pomyslel, vzpomněl si na Síkorku. Při pomyšlení na ní mu přejel mráz po zádech. Když už došel ke svému pelechu, uslyšel za sebou zvuk tlapek a otráveně se otočil. Přesně věděl, kdo za ním přišel.
„Co chceš Růženo...?" povzdechl si Rulíček když se postavil tváří v tvář podezřívavé učednici. „Nic?," odpověděla se zamračeným výrazem.
Učedník pokrčil rameny a otočil se, aby si konečně šel lehnout. Mourovatá kočka ho však zarazila a otočila ho jednou tlapou zpátky za rameno.
„Jenom mi přijde divný, jak jsi se tak rychle zlepšil v boji, vždyť víš..." Rulíček přesně věděl co bude následovat. Vyprávění o tom, jak moc byl neschopný se jenom zvednout na nohy. To je ta motivace, kterou zrovna potřeboval.
„Když jsme začínali s tréninkem, pamatuješ, jak jsi byl neschopný?" zeptala se Růžena povýšeně a narovnala se. „Nechápu, jak z tebe může být už zítra válečník, pche," odfrkla si učednice a zasmála se. „Stejně nebudeš tak úžasný, jako já až se stanu válečníci!"
Rulíčkovi tahle kočka tak lezla na nervy, že by jí nejradši předhodil vranám. Dokázala říct minimálně jeden milión slov za den. A to je fakt hodně, natož když jí musíte při tom poslouchat každej den. A když se vytahuje a chlubí, jak je úžasná, tak to by i těch milion slov bylo lepší než tohle. Pořád samé já tohle, já támhleto, já jsem nejlepší, vy jste nuly... Přesně takovéhle rozhovory vede snad se všemi, teda až na velitele, i když Rulíčkovi přijde, že by ji taky někdy nejradši zkopal.
„Hele, nepotřebuju poslouchat tvoje kecy o tom jak jseš skvělá, tak buď tak laskavá, a odejdi někam, kde tě do konce dneška neuvidím, díky," řekl Rulíček a ironicky se usmál. Růžena jenom vyplázla jazyk a odešla se zdviženým ocasem na druhý kraj tábora, aby vykládala jak je úžasná někomu jinému.
Rulíček se pro sebe potichu zasmál a odešel se ztočit do svého pelechu. Spánek, to je to, co teď nejvíce potřeboval.
Po chvíli se začalo stmívat. Slabý vánek mu potichu čechral srst a ptáci už dospívávali svoje poslední písně před spánkem. U zpěvu ptáků se usíná podle Rulíčka nejlépe.
Mnohem lépe než u keců mourovaté učednice. Rulíček pomalu zavřel oči a poslední co slyšel před upadnutím do hlubokého spánku bylo, jak se Růžena na druhé straně tábora vytahuje.

• • •

„Myslel jsem, že už jsi se měl dávno stát válečníkem," řekl mohutný kocour, který se vynořil z tmavých keřů. „Ano, měl, ale nikdo mi nevěřil že na to mám," odpověděl Rulíček a díval se při tom šedému kocourovi přímo to modrých očí.
Taky jak jinak, pomyslel si Rulíček. Kocour pokynul učedníkovi, aby se posadil. Rulíček ho rychle poslechl, protože věděl, jak je netrpělivý. Způsobil mu tolik šrámů a jizev, a to jen kvůli učedníkově nemotornosti.
Trénování s tajemným kocourem bylo sice zdlouhavé, ale stálo to za to. „No tak přejdi rovnou k věci," pobídl ho kocour, sedl si a obtočil si ocas kolem pacek. Rulíček se narovnal a spustil. „Oba nesnášíme Hvězdný klan, je to tak?," začal učedník.
Pojizvený kocour pomalu přikývl a zadíval se Rulíčkovi se zájmem do očí. „Mám plán," dořekl učedník.
„Mluv dál," rozkázal kocour. „Můj plán je jednoduchý, zbavit se všech těch nevděčných koček," řekl Rulíček a pomalu se usmál. „Jednou pro vždy."
„A jak to chceš prosimtě udělat?," zasmál se kocour. Rulíček se zamračil a odkašlal si.
„Jak se vůbec jmenuješ?," řekl učedník. Jen tak tak zadržel zavrčení. Dokonce ani jeho druhý učitel v něj nevěřil. „Mech," odpověděl kocour a opětoval Rulíčkovi zamračený pohled.
„Takže, Mechu, přestaneš prosím s tou viditelnou nedůvěrou? Alespoň jí nedávej na jevo." zavrčel Rulíček podrážděně. „Ani nevím co je to tohle za místo a ani kdo doopravdy jsi," dopověděl a otráveně odvrátil pohled.
„Tak, jak to chceš teda udělat?," zeptal se Mech tentokrát vážně se špetkou podrážděnosti. Tím si přilákal Rulíčkovu pozornost.
Učedník se nadechl a při odpovědi se zlostně usmál. „Co takhle bobule smrti?"