Rulíkův pád || Waca Oc Backstory || DOKONČENÉ

Chapter 2#

„Vstávej lemro líná," zavrčela Růžena. „Co-? Co se děje?," zamumlal Rulíček v odpověď. „Schání tě Ledák," řekla mourovatá učednice. Rulíček si i přes svou ospalost všiml jejího tónu, když to vyslovila.
Nejspíš žárlí, dobře jí tak, pomyslel si učedník. „No tak! Vstaň!," zavrčela podruhé Růžena a šťouchla do něj packou. „Nezájem...," odpověděl Rulíček a přetočil se v pelechu na druhou stranu.
„Tak a dost!," dupla si Růžena. „Když to nepůjde po dobrém, tak teda po zlém," řekla učednice, vytasila drápy a silně chytila Rulíčka za ramena a škubla. „Jauvajz!," zavřeštěl učedník a začal se vzpírat. Ale na mourovatou kočku neměl dost sil.
Růžena ho vytáhla z pelechu na jasné sluneční světlo, které mu silně svítilo do očí. „Můžeš už vstát?," zeptala se netrpělivě Růžena. „Ne?," odpověděl Rulíček a zívl si. „Nech mě si odpočinout ty zlé stvoření," zavrčel učedník.
Položil si hlavu na tvrdou zem a začal sténat. Růžena si hlasitě vzdychla, zapřela se o zadní nohy a začala nevrlého učedníka odtahovat.
Po pár metrech to Rulíčka začalo nudit. „Už tam budem?," zeptal se netrpělivě. V ten moment se zastavil a přestal cítit štiplavou bolest na jeho ramenou.
Růžena ho pustila, konečně. Asi to už vzdala, bylo na čase, pomyslel si Rulíček. Učedník si všiml, že na něj začal dopadat stín. Asi jen mraky.
Když otočil hlavu s tím, aby se přesvědčil, že to mraky jsou, spatřil, asi naštvaného, bílého kocoura - Ledáka, a vedle něj Růženu. Vykulil oči a rychle se posadil. Hned si všiml, že vedle něj sedí i další kočka. Tentokrát to ale Růžena nebyla. Byla to černá kočka s bílým podbřiškem.
„Já a zástupkyně chceme vyzkoušet před obřadem tvoje bojové schopnosti, jako u každého," zavrčel Ledák. „Teda pokud se chceš stát válečníkem," dořekl a odvrátil pohled.
Černá kočka se na Rulíčka chvíli dívala. Z jejích očích sálal vztek. Učedník si všiml jejího chladného pohledu a zadíval se jí do modrých očí.
Nejspíš je na mě naštvaná kvůli tomu, co se stalo Síkorce. Jako bych za to mohl já, pomyslel si. Chvíli na sebe hleděli a nic se nedělo.
Po nějaké době, která se zdála být dlouhá několik úplňku, se zástupkyně s hlasitým zařváním vymrštila do vzduchu a spadla přímo na učedníkova záda.
Rulíčkovi skoro vyrazila dech. Černá válečnice se mu pevně držela na zádech a syčela. Rulíček se převalil a shodil ze sebe těžkou kočku. Ze zad mu do celého těla přejížděla palčivá bolest.
Se zamračeným výrazem se na ní vrhnul s vytaženými drápy. Zástupkyně se mu mrštně vyhnula. Jak učedník dopadl na zem, s dalším syčením mu narazila do boku. Rulíček ztratil rovnováhu a spadl.
Černá kočka na nic nečekala a zaryla drápy Rulíčkovi do ramen, jako by se chtěla pomstít. Rulíček zavyl bolestí a kousl do černé tlapy na jeho rameni. V tlamě ucítil chuť krve. Zástupkyně zavřeštěla bolestí, sundala z něj tlapy a zacouvala.
Tohle byla jeho šance. Teď nebo nikdy. Rulíček se rychle postavil na všechny čtyři, přikrčil se a odrazil. Se syčením dopadl na černou kočku a zakousl se jí do zátylku.
Koutkem oka si všiml, jak se na něj dívá Ledák. Jeho výraz jako by říkal, aby se trochu zkrotil.
Učedníkovi se zlostně zalesklo v očích a ještě přidal na stisku. Zástupkyně zavyla bolestí.
„Tak to by stačilo!," vykřikl Ledák a postavil se. Růžena za ním ještě seděla a dívala se na travnatou zem.
Rulíček pořád držel stik a nepovoloval. Tak co, ještě mě budeš obviňovat ze smrti Síkorky?!, pomyslel si se vztekem.
„Pusť mě ty myší bobku!," zakřičela na Rulíčka černá kočka. V tom ho ze zástupkyně silou strhl Ledák a jednu mu natáhl.
„A to bylo jako za co?," řekl podrážděně Rulíček. Zamračil se a naštvaně si vzdychl. „Ty víš! A moc dobře!," zavrčela černá kočka.
„Měsíčko, v klidu," řekl jí Ledák. Měsíčka jen odvrátila zrak a odešla k doupěti velitele. Rulíček se za ní naštvaně díval a přemýšlel, co tím myslela.
Jedna možnost byla, že jí ublížil, ale to podle něj nebylo nic závažného. Druhá možnost byla, že mu ještě po tak dlouhé době vyčítá, co se stalo Síkorce.
Síkorka byla přece jen její dcera. Milovala jí víc než cokoli na světě. Její smrt s ní tak otřásla, že se málem vzdala funkce zástupce.
Ale přece ví, že to nebyla moje chyba, pomyslel si. A nebo byla?
„Celkem dobré," promluvil do hrobového ticha Ledák, až Rulíček nadskočil. Učedník otočil hlavu a zadíval se bílému kocourovi nevěřícně do ledově modrých očí.
„Jestli chceš můžeš si jít znovu lehnou, ale ať tě Růžena nemusí zase někam dovléct, máš svoje vlastní nohy," řekl Ledák a odešel.
Učedník si všiml, že zrzavá učednice už odešla. Asi žárlila, že z něj bude válečník.
Rulíček protočil očima a šel do svého pelechu.
Cítil se báječně. Konečně všem ukáže, co v něm je. Byl nadšený. Ale zároveň to jemu a Mechovi hraje do karet.
Na posledním setkání se shodli, že jako válečník bude mít alespoň od většiny z koček, větší důvěru a podporu, než kdy dříve.
Když došel ke svému pelechu, zarazil se. Bál se usnout. Nejspíš bude mít noční můry kvůli mrtvé učednici. Ale musí se spojit s Mechem.
Rulíček si povzdechl a stočil se do pelíšku z listí a mechu. Pomalu zavřel oči. Poslední věc, nad kterou přemýšlel, než usnul, byla Síkorka.