Rulíkův pád || Waca Oc Backstory || DOKONČENÉ

Prolog

„Počkej na mě!," zavolal mladý bílo černý kocour. Právě se schylovalo k soumraku a dvě kočičí siluety se blížily k hromové stezce.
„Pohni kostrou, Rulíčku!," zamňoukala černá učednice když se vyřítila z vysoké trávy. Malý učedník se kousek za ní smykem zastavil a posadil se.
„Víš, co mě vždycky zajímalo?," zeptala se černá kočka a při tom zvědavě upírala veliké žluté oči za širokou šedou stezku. „Ano, říkala jsi mi to tak alespoň bambilionkrát," odfrkl otráveně učedník. „Vždycky mě zajímalo...," začala učednice. „Co je za tou velikananáskou stezkou," dořekl za ní Rulíček. „Přesně jak vždycky říkáš."
Okolo nich už zanikal zpěv ptáků a začal se zvedat vítr.
„Měli bychom se vrátit," vyhrkl Rulíček do hrobového ticha. Černá učednice ale stále zaujatě hleděla za hromovou stezku. Po chvilce se v křoví za šedivou cestou objevil stín zajíce. Učednice nastražila uši a zvedla čumák. Zajíc zvědavě zvedl hlavu a upíral pohled do očí černé učednice. Ta mu opětovala stejný pohled, jako by to byla jeho přesná kopie.
Z ničeho nic udělala pár krůčků ke stezce a těsně před okrajem se zastavila. „Co si myslíš že děláš?!," vyjekl Rulíček. Učednice ho ale neposlouchala a vstoupila na tvrdý a studený povrch hromové stezky.
Protože měl Rulíček od narození dobrý sluch, uslyšel z dálky řev příšery. Rulíček byl přesvědčený, že ji včas uslyší také a vrátí se. Učednice ale kráčela omámeně dál.
Drobný učedník vyběhl za černou kočkou aby na ní zavolal. Příšera se už blížila. „Sýkorko!," vykřikl Rulíček když doběhl k okraji stezky a smykem se zastavil.
Bylo příliš pozdě. Jako by se najednou zpomalil čas. Okolní zvuky úplně utichly. Černá kočka pomalu šla přes stezku. A řev příšery byl tak blízko, až ho z toho bolela hlava. „Sýkorko!," zavolal znovu Rulíček.
Přesně v tu chvíli zajíc na druhé straně odběhl a Sýkorka odvrátila zrak. Příšera byla už přesně vedle ní a její řev skoro přehlušil křik učednice, která upadla pod nátlakem nárazu od příšery.
Rulíček zaječel tak hlasitě, jako nikdy před tím. Obrovská příšera se odřítila někam dál a učedník měl šanci se podívat na tu zkázu, kterou mohl zastavit.
Se slzami v očích doběhl k tělu své nejlepší a jediné kamarádky, které jen tak bezvládně leželo na zakrvácené stezce. Rulíček se omámeně díval do obličeje bez výrazu.
„Kde jsi byl, Hvězdný klane?!," zavřískal naštvaně učedník. „Máš nás přece chránit! A ne nám brát životy!"
V dálce se ozval hrom a pomalu se rozpršelo. Déšť smýval z jeho obličeje slané slzy, které mu zkapávaly z brady.
„Já tě pomstím, přísahám," zašeptal a položil tlapku na bok bezvládného černého tělíčka. Vztekle vytasil drápy na přední tlapce, kterou měl položenou na těle bez duše. Celou tlapu měl potřísněnou krví. Zvedl jí a otřel si s ní zamračený obličej.
„Já tě pomstím!" Mrštně se otočil a odběhl do vysoké trávy a nechal za sebou tělo jediného přítele, kterého kdy měl.