Rulíkův pád || Waca Oc Backstory || DOKONČENÉ

Chapter 3#

Rulíček otevřel oči a opatrně si sedl. Zmateně si promnul tlapkami oči, zvedl hlavu a podíval se okolo sebe. Byla půlnoc. Ale něco na tom nesedělo. Nebyl tam, kde měl být.
Místo toho, aby byl uprostřed nekonečného lesa, seděl vedle kmene mohutného dubu.
Velký dub, pomyslel si Rulíček. Něco se muselo pokazit.
Zvedl se vítr. Rulíček přimhouřil oči a nervózně se okolo sebe začal rozhlížet.
V dálce se začala objevovat mlha plná hvězd. Měl bych asi odejít, pomyslel si. Ale v ten moment zjistil, že se nemůže pohnout z místa. Podíval se za sebe s nadějí, že se Mech jen spozdil. Oči mu těkaly z místa na místo.
Když učedník otočil hlavu zpátky, na délku myši od něj stála mladá průhledná kočka.
„Ráda tě znovu vidím, Rulíčku," řekla kočka s obličejem bez výrazu. Učedníkovi chvíli trvalo, než mu došlo, kdo před ním stojí. „Jsi to vážně ty?," řekl v odpověď. Mladá kočka se mu jen upřeně dívala do očí. Rulíček se snažil vyhýbat jejímu pohledu, ale když se o to pokoušel, přistihl se, že se jeho pohled vrací k ní.
Byla to opravdu ona. Rulíčkovi po tvářích začaly stékat slzy. „S- Sýkorko...," řekl učedník a rozbrečel se. Nemohl uvěřit tomu, že jí vidí. Sýkorka se na něj usmála a udělala pár kroků k němu.
Rulíček se pokusil vstát, a když zjistil, že už ho nic nedrží na místě, rozeběhl se k dávné kamarádce a pevně ji objal. Sýkorka mu objetí se zavrněním oplatila.
Z ničeho nic se ale odtáhla. Rulíček se na ní zmateně podíval. Její výraz zvážněl.
Učedníkovi uvadl úsměv, když Sýkorka promluvila. „Vím, co chystáš," řekla kočka. Rulíčkovi přejel mráz po zádech. „Já musím," odsekl učedník a zahleděl se jí do očí. „Nesmíš to udělat," řekla Sýkorka a sedla si.
„Musím-," „Nesmíš!," přerušila učedníka Sýkorka. „Snažím se ti zachránit život, ty myší bobku! Nechci aby jsi zemřel i ty! Tak to pochop, prosím," zavrčela Sýkorka a zahleděla se kocourovi prosebně do očí. Rulíček se zamračil. „Ty zase pochop, že tě musím pomstít! Neměla jsi zemřít," zařval Rulíček se zármutkem.
Už mu docházely nervy. „Byla jsi jediná, koho jsem kdy měl..."
„Ve jménu Hvězdného klanu tě prosím, aby jsi to nedělal!," „S Hvězdným klanem za mnou nechoď!," zařval Rulíček z plných plic. „Zradil nás všechny! Neměla jsi zemřít!," řekl nahlas Rulíček a znovu se rozbrečel. Se zármutkem si lehl na zem a položil si tlapky na hlavu.
Sýkorka k němu přišla a položila mu čumák na čelo. Po chvilce se odtáhla a Rulíček zvedl hlavu.
Sýkorka se začala ztrácet. „Neopouštěj mě, prosím..." řekl Rulíček, ale už bylo pozdě. Mladá kočka se zcela vytratila.

Rulíček se s trhnutím probudil a rychle se posadil. Bylo poledne.
Motala se mu hlava, nemohl uvěřit, co se právě stalo. Učedníka zahřál pocit štěstí. Přece jen jí na mně ještě záleží, když mě přišla varovat, pomyslel si.
Varovat. Rulíček se zamračil. Nikdo mu nebude rozkazovat, co má dělat, ani jeho nejlepší přítel. Sám věděl dobře, co je pro něj nejlepší.
Otočil hlavu a všiml si, že Růžena spí. Zamyslel se. Zaslouží si vůbec žít? Z přemýšlení ho vytrhl dusot tlapek blížících se k jeho pelechu. Otočil hlavu zpět a všiml si drobné učednice léčitelky - Jantarky.
„Ahoj," řekla Jantarka a v klidu si sedla na travnatou zem. „Nazdar," odpověděl Rulíček a otráveně se jí zahleděl do očí. „Co chceš?,"
„Oves mě poslala na sběr bylinek a řekla, abych si vzala někoho s sebou," řekla a znuděně mu oplatila pohled. Rulíček se se zájmem posadil.
„Byla jsem za Ledákem, ale on mě poslal za tebou," řekla. „Jdu s tebou," odpověděl, postavil se a vyšel z pelechu. Jantarka jen otočila hlavu jeho směrem, ale nakonec se zvedla a šla za ním.
„Co že máš tak na spěch?," zeptala se pobaveně Jantarka, když ho dohonila. Rulíček si všiml špetky podezřívavosti v jejím tónu.
„Ehm," odkašlal si Rulíček. Musel rychle vymyslet nějakou výmluvu, aby nezjistila, že jí využil na sběr bobulí smrti. Nečekal že bude mít takovou příležitost tak rychle, a tak si nepřipravil nějakou dobrou lež. „Nebavilo mě poslouchat chrápání Růženy," odpověděl nervózně.
Jantarka se na něj po očku podívala, ale pak pokrčila rameny. „Když myslíš," odpověděla.
Nevyšli ani z tábora a oba za sebou uslyšeli dusot malých pacek. Když se otočili, spatřili malého želvovinového učedníka.
„CHCETE POMOCT?," vykřikl Čumáček nadšeně. „Ne," odpověděl Rulíček a otočil se na odchod. Jantarka ho ale stáhla za rameno zpátky. Rulíček si vzdych. „Jasně," řekla za něj Jantarka. „JUPÍ," řekl nadšeně. Rulíček jen protočil očima a vydal se se dvěma učedníky do lesa.

„Co je tohle?" Vyhrkl překvapeně Čumáček a ukázal na červené bobule. „Vypadá to zajímavě. Mužů to sníst?" „Jestli chceš...," řekl pobaveně Rulíček a zadíval se na stejné místo, jako malý učedník.
„Ať tě to ani nenapadne, to jsou bobule smrti," řekla Jantarka a ignorovala Rulička. „Páni," vydechl Čumáček a udělal pár krůčků do zadu. „To zní nebezpečně," řekl malý učedník. Rulíčkovi už začínala docházet trpělivost.
Malý kocourek se teprve nedávno stal učedníkem a byl z toho tok nadšený, že to všem vykládal ještě několik dní po tom.
„HELE! MÁM NÁPAD," vykřikl z ničeho nic Čumáček, až Jantarka nadskočila. „Kdo si se mnou dá závod?," zeptal se malý učedník. Ani nečekal na odpověď a už se vyřítil někam do lesa. Jantarka spanikařila a vyběhla za ním.
Rulíček stál na místě do té doby, než přestal slyšet řev Jantarky. Konečně nastala ta správná příležitost.
Rulíček otočil hlavu zpět na bobule smrti. Neváhal ani vteřinu a přiběhl k nim. Natáhl k nim tlapku, ale v polovině se zarazil.
V hlavě mu zazněl hlas Čumáčka. To zní nebezpečně. Rulíček se zamyslel. Je to opravdu tak nebezpečné? Rulíček se nakonec natáhl pro jednu bobuli. Něžně ji utrhl a zadíval se na ní. Pokud jí nesním, nic se nestane.
Rulíček položil bobuli na zem a utrhl tři další. To by mohlo stačit, řekl si a vzal všechny čtyři bobule do jedné tlapky. Rulíček zvedl hlavu a nastražil uši.
Uslyšel z dálky rozhovor Jantarky a Čumáčka. Rulíček se rychle otočil a odkulhal, aby někde schoval bobule smrti. Našel dobré místo blízko tábora a tam opatrně uložil bobule a zakryl je mechem.
Když se otočil na odchod, zahlédl kaluži a rychle k ní odběhl, aby si umyl packy.
V tom za ním uslyšel zašustění listí a rychle se otočil.
Před ním stála udýchaná Jantarka a vysmátý Čumáček. Rulíček se na ně podíval. „Copak, stalo se něco?," zeptal se Rulíček a zasmál se. „Můžeš hádat," řekla Jantarka a propálila ho pohledem. Potom propálila pohledem i Čumáčka, který zahanbeně sklonil hlavu.
„Tak pojďte," zavrčela Jantarka a šla směrem k táboru. Čumáček šel za ní a Rulíček ho následoval.
Rulíček si potichu oddechl. Chybělo tak málo, aby zjistili, co má v plánu. Na to ale teď nebude myslet.
Dnes by se měl už konečně stát válečníkem. Teď by měl spíš přemýšlet nad svou první obětí.