Osud vojáka (Transformers ff)

8. Karty se obrací

Probouzím se brzo ráno, připravím snídani pro tři a jdu se proběhnout ven, po asi hodině se vracím, u snídaně sedí zrovna oba dva ,,dobré ráno ospalci" pozdravím je a zahnu do sprchy. Rychle se osprchuju a již převlečená si sednu ke snídani ,,tak jak se spalo?" Optám se jich ,,lepší než se vkrádat k nim do domu a z domu" poznamená Shane ,,počítejte že až se to bratr dozví bude tě chtít zabít, tak ho hlavně ještě víc nedrážděte" upozorním je. ,,co dneska máte v plánu?" Optá se Shane ,,za prvé tykej mi, nebudu o moc starší co ty a za druhé nevím, asi dojdu na základnu s ramenem ať mi povolí aspoň nějaký trénink, už se tu nudím" zaskučín ,,teto to ti nedovolí, nemáš to snad ani týden" odporuje mi Tess ,,já vím, ale já nemám co dělat a zas mě to tolik neomezuje" skučím ,,mám to říct tomu jejich medikovi?" Začne Tessa ,,ne Ratchet by mě připojil na lehátko, ale vypadá to už dobře, nevím co na to použili ale hojí se to velmi rychle" odpovím a na náznak sundám část košile ,,ale zároveň to vypadá živě a nechutně" zbledne ,,ale prd, zbyde po tom jen malá jizva" myknu již oběma rameny ,,i když mám lepší nápad, stavím se za nimi a Optám se jestli nepotřebují s něčím pomoct." Prohlásím. Hodím do sebe snídani vyčistím si zuby a se slovy tvoje klíče jsou na háčků odcházím směr autobottí skrýš. Když už jsem jen kousek od nich mám divný pocit že mě někdo sleduje, rozhlížím se všude možně, ale nikde nikdo. Nechám to být, něco mě štípne do lýtka a s temnotou ve výhledu padám na zem a odpolouvám z reality.
Probouzí mne ostrá bolest v zádech ,,necukej sebou zlatíčko" zašvitoří někdo jako autoboti, detailně si jej prohlídnu, je jiný, poněkud temný a ten znak...to jsou decepticoni! ,,hodně jsi nám zavařila, mohli jsme je mít všechny" pokračuje dál a bodá do mého těla dlouhé jehly napojené na divný přístroj který je napojený na nějakého divného bota, bota podobající se více ženě. ,,neboj zlatíčko, pouze tě trochu vylepšíme, od teď budeš Othia" prohlásí, připoutá mi něco na hlavu a začne ťukat do tlačítek na přístrojích, zmítám se v bolestech, křičím, slzy tečou proudem a ten jeho slizký hlas pouze říká ještě chvilku vydrž. Nejradši bych mu teď rozmačkala jiskru.
.
.
.
Probudím se na stole, co se stalo, kde to jsem? A kdo vlastně jsem?! Běhalo mi hlavou. ,,Othio skoro jsme o tebe přišli!" Přijde sem nějaká osoba ,,ehh to bylo na mě?" Optám se ,,ty si nic nepamatuješ?" Zeptá se osoba zklamaně, mám mu věřit? Asi jo, zná mé jméno ,,ne, nevím co se stalo, kde jsem, kdo jsem a ani své údaje" vypustím ze svého hlasového modulu. Najednou jako by do mě vrazil vlak s mými vzpomínkami ,,budu muset do práce Emily Yeager!" Křiknu a změním se v člověka, jsem nová generace decepticonů, mám tři formy, svoji vlastní, auto dodge challenger hellcat a lidskou. Díky proměně se vysmeknu z okovů a rozloučím se s nadřízeným, pracuji v utajení, jako plukovník Emily Yeager, ta tragicky zesnula tři roky zpět mojí rukou.
Dojedu k bytu, transformuji se na člověka a vběhnu do bytu, kouknu na telefon, byla jsem pryč celý včerejší den ,,omlouvám se mládeži, ale už to nevydržím a jdu do práce!" Houknu na ně, převléknu se do uniformy a peláším do garáží odsud vyjedu již jako auto a na parkovišti před základnou se měním na člověka. Dojdu na základnu ,,dobrý den plukovníku Yeager" pozdraví mne salutující hlídka odpovím jim a vstupuji do areálu, zde dojdu na marodku, tam mě čelí překvapení uschopní a já jdu na cvičiště s mojí jednotkou ,,zdravím vojáci" pozdravím je ,,dobrý den plukovníku Yeager" odpoví jednohlasně a také salutující ,,pohov vojáci, dáme se do tréninku" rozkážu a trénuji s nimi.
,,plukovníku co vaše zranění?" Optá se Matt ,,téměř zahojeno, vyzkoušela jsem alternativní léčbu a je účinná" oznámím jim a pokračuji ve střelbě.
Po obvyklém tréninku jdu do kanceláře a přečtu si všechny nové složky co se zde objevily, nic zajímavého kromě hlášení z laboratoře, myslí si že je to nějaká pradávná technika, uchechtnu se, jak naivní je to jejich lidstvo.