Spojila nás tma, Teen Wolf FF

1. Lydie a hamburger, aneb Co se nemění

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!!! V PŘÍPADĚ, ŽE SE ROZHODNETE TENHLE PŘÍBĚH ČÍST, NEPŘESKAKUJTE KAPITOLY PODLE JEJICH NÁZVU! NÁZVY KAPITOL JSEM VYMÝŠLELA TAK, ABY VÁM NIC NEŘEKLY, DOKUD SI JE NEPŘEČTETE! ZBYTEČNĚ SI TAK VYSPOILERUJETE DĚJ. ;)

~•~

Skylar McCallová seděla na jednom ze zadních sedadel dálkového autobusu směr Beacon Hills a neurčitě se rozhlížela po krajině, kterou míjela. Kalifornie zpravidla vyhlížela příliš ponuře, když ji zasáhly deště. Jako třeba teď. Proto se nedivila znuděným výrazům ostatních spolucestujících, ačkoli ona sama k nim neviděla důvod. Mělo cenu rozčilovat se nebo zoufat nad něčím, co stejně nejde změnit? Skylar zastávala názor, že je to jen tehdy, pokud je vztek nebo smutek prospěšný. A vztek nad deštivým, zamračeným nebem rozhodně k ničemu nebyl.

Za posledních pár měsíců Skylar vyspěla víc, než za několik uplynulých let. Musela se potýkat s životní tragédií, i sledem dilemat a výčitek, které po ní následovaly. Svůj dar vidění nikdy nepoužívala jen pro legraci, ani jím nemrhala. Přesto se nemohla ušetřit sebeobviňování, když měli její rodiče autonehodu. Otazník za větou, kterou se tázala sama sebe stále dokola, zda tomu všemu mohla zabránit, se později proměnil v tečku. Mohla to udělat. Bylo zbabělé, přát si, aby dar vidění nikdy nedostala? Změnilo by se tím něco? Touha zbavit se zodpovědnosti sama o sobě za určitých okolností bývá projevem slabosti. Skylar ovšem později pochopila, že takováhle zodpovědnost v jejím životě nikdy ani neexistovala. Neměla povinnost to tušit. Nemohla za to.

A tak se, zbavena neexistující zodpovědnosti, pozvolna nechala unášet vírem myšlenek. Nechávala za sebou svůj starý svět, připravena stvořit si nový - právě v Beacon Hills. Prožila tu šťastné dětství. S rodiči, s tetou Melissou a bratrancem Scottem, kamarádkou Lydií, i svojí první láskou. A po dvou letech se sem vracela. Bude teď všechno jinak? Nebo jenom něco? Díky hodinám hloubání, které v životě absolvovala, mohla s určitostí říct, že nic nemůže být tak jako dřív, pokud člověk sám není jako dřív. A samozřejmě ti, kterých se vzpomínky a dojmy týkají. A to je nemožné. Naučila se to už jen díky svému daru. Její vidění, týkající se určitého časového úseku, se totiž měnilo v závislosti na událostech, které do časoprostoru vstupovaly. A zpravidla všechno se mění. Všechno, pomyslela si a zamyšleně prstem nakreslila na zaprášené sklo obrys hamburgeru. Zajímalo ji, zda jí Melissa připraví tuhle pochoutku na uvítanou i tentokrát.

~•~

„Skylar!" Svoje jméno zaslechla v davu hned, jakmile vystoupila z autobusu. Rozhlédla se a pak radostně zamávala.

„Ahoj, teto!" zvolala s úsměvem, když došla až Melisse se Scottem, kteří ji čekali.

„Čau, výtržníku." pozdravila ho a počastovala dlouhým objetím, jakmile byla propuštěna z Melissina sevření.

„Nazdar, sestřenko. Že tys nám tam zkrásněla?" zakřenil se Scott, načež si od Skylar vysloužil slabý pohlavek.

„Že ty ses nám tady praštil do hlavy." ušklíbla se. Komplimenty nikdy přijímat neuměla.

„Ne, ale zítra začíná škola." opáčil Scott, a když tázavě pozvedla obočí, ze široka se usmál. „Budu potřebovat body, ne? Já od tebe vždycky opisoval, co si vzpomínám."

„Tak hele," napomenula ho Melissa, „vytahám tě za obě uši." Skylar se uchechtla.

„A co-" začala, ale Scott ji přerušil.

„Lydie a hamburger."

Nechápavě se na něho podívala.

„No – nechtěla ses zeptat, jak se má Stiles a co bude k jídlu? Dvě jednoslovné odpovědi na tvoje obvyklé otázky." vysvětlil s úšklebkem.