Spojila nás tma, Teen Wolf FF

4. Ptáček a predátor

 „Už se probouzí... Skylar! Skylar, slyšíš mě?" doléhal k ní jakoby z velké dálky jí dobře známý hlas.

„Tati, nech ji ještě spát." zaslechla zaznít další, který si také vybavovala, jen přesně nevěděla, odkud. Zavrtěla sebou a zamžikala víčky. Chvíli jí trvalo, než se vrátila, ale nakonec otevřela oči, zvedla hlavu, a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Ležela na lůžku, všude kolem bylo bílo, a nad ní se skláněly dva rozmazané obličeje.

„Co se děje," zašeptala omámeně a neustále mrkala, ve snaze rozehnat mlhu, která ne a ne se rozestoupit.

„Skylar, lež klidně, jsi v nemocnici." oznámil jí hlubší a drsnější hlas.

„Cože? Proč?" slyšela se odpovídat, přestože stále nebyla v těsném kontaktu s realitou.

„Lunáry," konstatovala opatrně menší z obou osob nad ní, sedící vlevo.

„Cože?"

„Mělas pravdu. Měl jsem ji ještě nechat spát." pronesl zase ten zprava.

Skylar stále ležela a mžourala a snažila se vzpomenout si na cokoliv dalšího kromě svého jména, ale veškerá realita jí pořád s grácií unikala. Ucítila teplý měkký dotek na svém levém předloktí.

„Asi jo." ozvalo se od jeho původce. „Ale vsadím se, že ti bude ještě vděčná, uvidíš. Skylar by nepřenesla přes srdce, kdyby zameškala třeba jenom den školy."

Skylar si sice pořád nedokázala spojit hlasy a tváře, ale cítila, jak se opar před jejíma očima přece jen začíná rozhánět.

Párkrát zkusmo mrkla, naklonila hlavu doprava a zrak jí spočinul na páru chladně modrých očí, které na ni starostlivě shlížely. Strach. Volnost. Kořist. Oči lovce. V hlavě jí najednou explodoval dlouhý flashback v zběsile rychle se střídajících obrazech. Zajíkla se a zorničky se jí rozletěly v záchvěvu paniky, který náhle prostoupil celé její tělo. Musí okamžitě pryč. Ve snaze utéct, sebou začala házet a hned bezprostředně nato si uvědomila, že to nejde. Byla připoutaná. A cítila se úplně jako bezbranný ptáček zavřený v jedné kleci s predátorem.

~•~

Skylar procitla o pár hodin později s pocitem, že dostala kladivem do hlavy. „Ptáček a predátor." zamumlala rozespale a poněkud neochotně otevřela oči. Nedaleko nemocničního lůžka seděla osoba v modré uniformě, ale nebyla to ani jedna z těch dvou, co u ní byli před tím. Přesto ji poznávala.

„Maggie, jsi to ty?" zamžourala na ni, a skrz přimhouřená víčka sledovala její obličej rámovaný světlými vlasy, který se rozjasnil.

„No jasně že jsem to já!" zvolala radostně Maggie, přistoupila k ní a uchopila ji za ruku. Skylar ji na chvíli stiskla, ale pak se jí vysmekla, aby si mohla promnout obě oči.

„Lunáry?" hádala, zatímco je držela zavřené.

„Přesně tak." potvrdila jí Maggie. „A že to tentokrát byla síla." neodpustila si poznámku, Skylar dlouze vzdychla.

„Jak jsem čekala. Co se stalo?"

„Vzpomínáš si na ty dva, co u tebe byli, když jsi poprvé přišla k sobě?" zeptala se na oplátku a Skylar pouze přikývla.

„Pan Argent s dcerou." osvětlila jí.

„Byli tu Chris a Allison?" podivila se nahlas hnědovláska.

„No jo. Pan Argent tě sem brzo k ránu odvezl. Našel tě už v bezvědomí, někde hluboko v lese, když tam byl na číhané." Skylar se na ni podívala pochybovačně.