Spojila nás tma, Teen Wolf FF

16. Všude tam, kde jsi ty

Dnes jsem se rozhodla, speciálně na žádost mé beta-readerky starých částí a vlastně i pro vás všechny, které to potěší :D , vypustit na světlo světa další kapitolu. Je maličko jinačí, dialogů je tu pomálu, ale doufám, že i tak si čtení užijete, stejně jako já si užívám psaní. Přeji příjemné středeční (nebo možná čtvrteční, páteční... atd.) počtení! :D Mějte se krásně! :-)

Nea

~•~

Odlepila paty od země nejprve váhavě, jako by se chystala opustit bezpečnou půdu a učinit skok do neznáma, a vydala se za ním. Po chvíli si povšimla, že přidal, a proto musela odhodit zbylou nerozhodnost a pochyby, aby s ním udržela krok. Vnější okraj hřiště a přilehlý les, ke kterému mířil, odděloval síťovaný plot, v jehož středu se nacházela úniková cesta v podobě nenápadné branky. Skylar v duchu zanadávala, když si uvědomila, že rázuje přímo k ní. Pod pozdně večerní oblohou, v tlumeném světle měsíce jí připadala spíš jako brána do pekel vábící k noční procházce ve společnosti Chrise Argenta a jeho družiny lovců vlkodlaků, kterou bezpochyby disponoval. Teprve teď se musela doopravdy rozhodnout. Pohodila hlavou a nasucho polkla. Věděla, že pokud tak učiní, rozhodnutí to zdaleka nebude poslední, přesto zaťala ruce v pěst a rozběhla se, aby jí docela nesplynul mezi stíny lesa dřív, než ho dožene.

Tušila, že nemá smysl na něho volat. A byla si jistá, že ji zahlédl. Na okamžik ji v souvislosti s tím napadlo, že jestliže před ní utíká, patrně s ní nechce mluvit, a s hrůzou si uvědomila, že ani ona neví, co mu řekne, ovšem pokud se jí ho podaří dohonit. Přesto svůj úmysl nehodlala jen tak vzdát.

Otevřel branku a aniž by se otočil, ji za sebou zabouchnul. Skylar si dávala dobrý pozor, aby zmapovala směr jeho cesty na okraji lesa, a doufala, že až se tam dostane ona, někde mezi stromy ho ještě zahlédne. Ale když doběhla k brance ona, se skřípěním ji otevřela a zase zavřela, a chtěla pokračovat v cestě, došlo jí, že i okrajová hranice lesa je natolik hustá, že měsíční svit ani chabé osvětlení vycházející směrem od tribun, ji zkrátka nemají jak prostoupit. S vypětím posledního odhodlání překonala prázdný prostor od plotu až k porostu, a zhluboka se nadechla, než se odvážila jít dál.

Les pod rouškou tmy si stále živě vybavovala ze svých nočních toulek. Jenomže když se teď se zatajeným dechem rozhlížela kolem, tak přestože všechno se zdálo být na svém místě, něco bylo jinak. Travnaté trsy, mech a voňavé podhoubí nemíjela v okouzlení. Ani větve a kořeny, které jí přicházely do cesty nepřeskakovala s lehkostí a samozřejmostí, jako by si jich vůbec nevšímala, ale dávala si dobrý pozor na to, aby o ně náhodou nezakopla. Nenacházela se teď v lesní říši očarované mocí jejích snů, jako spíš v pohádce O Červené Karkulce, která se ztratila v temném lese. Jak se pamatovala z předchozích lunárů, její ‚pohádka' v žádném z obou případů neskočila dobře. Teď jen doufala, že se nenaplní její nejhorší scénář i tentokrát, protože v takovém případě by ji nemusel na jejím konci čekat Chris Argent, ale vlk. Vlkodlak.

Skylar si uvědomila, že úvahami nad znepokojujícími rozdíly mezi realitou a jejími sny, strávila moc času na to, aby se jí ještě podařilo zjistit, kam měl její neznámý namířeno. Naposledy se rozhlédla kolem sebe, avšak tmu vůkol, ani šumění větvoví nenarušovalo nic, co by jí napovědělo, kde ho hledat. „Zatraceně..." zaklela sama pro sebe. Vlastně se teď podivovala nad tím, jak si mohla myslet, že tentokrát by to mohlo být jiné. Zase jí zmizel, a tak jí nezbývalo nic jiného, než se vrátit. Nezašla ještě tak daleko, aby nepoznala směr, kterým se vydat zpátky k plotu, proto se obrátila na patě a rozešla se. Ušla pár desítek metrů a už byla skoro venku, když vtom se zničehonic odporoučela k zemi. Chtěla se zase zvednout, ale shledala, že se nemůže hnout z místa. Instinktivně stočila pohled za sebe a zjistila, že má levou nohu zaseklou pod kořenem opodál stojícího stromu. Zkusmo s ní hnula, ve snaze ji zpod něho vytáhnout, ale nešlo to. Za pomoci rukou se postavila na nohy a rozhodla se, že se pokusí uvízlou končetinu nějak ze sevření vykroutit. Vytáčela nohu do boku a zdálo se, že k vyproštění stačí už jen chvilka. Kvůli netrpělivosti však zabrala víc než měla, noha, kterou měla volnou, jí podklouzla, a ona s bolestným výkřikem žuchla na studenou zem.