𝐀𝐕𝐈𝐒 | 𝐇𝐘𝐔𝐍𝐋𝐈𝐗

chapter four

Třetího dne blondýna probudil jemný sluneční svit. Pomalu rozlepil oči a posadil se do sedu. Rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, kde se jeho nový známý nachází. Černovlasý neseděl ani vedle něho, ani na kamenném kříži. Zbyl tu po něm jen plný koš lesního ovoce. Chlapec nad tím jen mávl rukou s myšlenkou, že se ještě v jednu noc setkají.

Spokojeně si to znovu mířil z lesa. Lidé orající poblíž na poli jen zvědavě přihlíželi a volali; ,,Pánbůh s tímto chlapcem! Vyšel z lesa živ a zdráv!"
Usměvavý Yongbok došel až na zápraží svého rodného domu. V tu ránu se otevřeli vchodové dveře dokořán a z nich vyběhla macecha naproti němu. ,,A znovu je nese!" vykřikla a vytrhla chlapci koš z ruky. Chvilku na to se přihnal i jeho nevlastní otec. ,,No jo. Matko, upeč koláče! A ty si běž po své práci." přikázal chlapci a on si se svou ženou zalezli do domu.

Blonďáček se jen s povzdechem vydal ke studni. Vědro upevněné na laně spustil dolů a vyčkával, až se naplní.

,,Chlapče." Mladík ucítil na svém rameni jemný dotek. Byla to stařenka, co jí květiny pěstoval.

,,Vidím, že tě přijal dobře." prohlédla si chlapce od hlavy až k patě. Mládenec jen přikývl na souhlas.

,,Nezapomeň na dnešní noc. Před západem slunce, buď už v lese. Nebo bude i s tebou konec." připomenula mu a odešla.

Zatímco laskavý Yongbok seděl u studně ve vsi, v lesíku černovlasý přízrak přecházel kolem svého místa odpočinku. Byl nervózní. Bylo mu jasné, proč Aba navrhla maceše onoho překrásného chlapce, aby ho poslala do lesa nasbírat lesní ovoce. Bál se o něj.

Stalo se to už před pár desítkami let. Mladá dívčina byla poslána svými nevlastními rodiči, aby nasbírala v zakletém lese dříví. Jmenovala se Aba. Kdyby nepřinesla, též by to s ní neskončilo dobře. Vydala se tedy na nebezpečnou cestu do lesa. Les byl tehdy ještě hluboký a temný, sluneční svit sem nedosáhl a žádný kůrovec si onehdá nedovolil kousnouti ani do jednoho stromu. Byla by dívka úplně ztracená, kdyby neuviděla lesní pěšinku. Vydala se po ní a ta ji zavedla až ke zvláštnímu pomníčku u jezírka. Do tohoto místa jeden ten sluneční paprsek stejně dosáhl. Odhalil keříky plné malin a borůvek. Ta dívka byla velice hladová. Sotva dostala najíst a tak ji přemohla chuť. Poklekla ke keřům a začala sbírat ono lesní ovoce. Jak tak sbírala, stejně ji, jako chlapce jménem Yongbok, přepadl zvláštní pocit. Rozhlédla se kolem sebe a v dáli spatřila jasně zářící oči. A tak se shledali. Dívenka s dlouhými černými vlasy a démon padlého vojáka. Po nějaké době, co děvče pravidelně docházelo za přízrakem, oba propadli lásce. Avšak nebylo možné, aby měli naději na nějaký život. Ona člověk, on zesnulý přízrak vojáka, padlého v bitvě. A tak se jejich cesty rozdělili. Opustila ho.

A teď se minulost opakovala. Duch si nedokázal vysvětlit, proč by se Aba po tolika letech, co ze dne na den zmizela, vracela a posílala místo sebe toho nevinného chlapce. Hyunjin si přiznal, že i po dvou nocích s blonďatým chlapcem, mu na tom mladíkovi nějakým způsobem záleží. Pak si ale vzpomněl. Yongbok vyprávěl něco o velké vlně vody, která má přijít tuto noc. Černovlasý věděl, že kdyby blondýn zůstal ve své vsi, zahynul by. Poslala ho Aba na noc, kdy se to má stát, k němu, aby ho zachránila?

✿ ☾ ✿

Den vystřídal večer a pracovitý Yongbok stále oral na poli. Zadal mu otčín práci těžkou. Musel celé pole doorat a pak ještě seno koním roznést. Nanosit vodu koním a ovce z malé loučky za domem vyhnat.

Měsíc pomalu stoupal a jeho zář přibývala. Nastala noc. Chlapec odpřáhl znaveného koně, jenž pracovitě s ním dřel a odvedl ho do stáje.

,,Chlapče!" ozvalo se od dveří maštale. Stará paní Cho s vyděšeným pohledem pozorovala chlapce, který v tichosti vydal se jí na proti.

,,Co tu ještě děláš můj milý? Ty máš touto hodinou lesní ovoce v lese sbírat. Zachraň se před velkou vodou." nabádala mladíka.

,,Promiňte mi prosím. Svou práci tu dodělat musím a pak vydám se, trhat to ovoce."

,,Neuposlechneš-li hned, marný konec nebude jen pro nás, ale i pro tebe. Copak ty nechceš být živ a zdráv? O svůj dar pečovat?"

,,Rád bych. Ale pro koho mám o svůj dar pečovat, když všichni zde zmizíte? Co mi pak zbyde?"

,,Naděje na nový život." odpověděla a zmizela.