Smečka

Kapitola 5.

Angee se ani nehnula. Dívala se škvírou v její posteli na to, co se děje v jejím pokoji. Nic neslyšela. Stále jí pískalo v uších.

Do pokoje skočili dvě dívky. To byly ony, kdo svým rozrazily dveře na balkon. Odhadovala jim kolem patnácti až šestnácti let. Oblečení u obou z nich vypadalo totožně. Bílé pláště s kapucemi sahající až pod kolena a světle hnědé košile. Na nohou měli natáhnuté dlouhé tmavě hnědé kalhoty se spousty malými kapsičkami. Jejich lýtka a chodidla pokrývaly vysoké černé kozačky na opravdu dlouhé zašněrování.

Nejdřív jim neviděla do obličeje. Přes hlavy měli kapuce. Naštěstí si je pro lepší periferní vidění po chvíli stáhli.

Jedna z dívek, o trochu menší, než ta druhá vynikala smaragdově zelenýma očima. Její pleť měla světlejší barvu, ale stejně tak i tmavší barvu. Nejspíše vrozené pigmentové skvrny. Pár menších měla po obličeji, větší se jí táhli někam na záda. Stále se spíš vyhýbala boji a nechávala to na té druhé, která v boji rozhodně žádný problém neměla. Výraz první dívky se zdál nějak nejistě, vykolejeně, Angee z ní nejistotu cítila a zneklidňovala jí. Něco na ní nesedělo, chovala se zvláštně. Nemohla však na ní najít nic, co by její chování dělalo zvláštní, prostě...tak pro nějaký důvod působila. Zasoustředila se na její vzhled. Její tmavě hnědé, rozcuchané, kudrnaté vlasy dosahovaly kousek pod ramena. Nešlo v nich přehlédnout zamotaná pírka různých ptáků a malý úzký copánek končící dřevěnými korálky. Její čelo zakrývala načechraná ofina, jež jí padala až do již zmíněných očí smaragdové barvy, a musela si jí pořád upravovat. Tak přesně Angee neviděla, ale zdálo se jí, že jsou její tváře a čelo poseté pihami. Na jejích zádech nešly přehlédnout dvě hnědá, strakatá, sokolí křídla, podobného odstínu jako její vlasy. Tak velká, že by ji klidně mohly zvednout ze země.

Druhá dívka vynikající v boji měla rovné vlasy v mikádu, jež sepbula do nízkého, malého, rozcuchaného culíčku. Některé vlasy ale nedosahovaly dostatečné délky, takže jí jeden velký pramen vlasů občas zakrýval část levého oka. Její pleť by se dala přirovnat svou bledostí ke stěně. Od hlavy jí trčely dvě dlouhé a úzké špičaté uši, občas pohybující se s jejím chováním. Z těchto rysů odhadovala, že je to jeden z upírů, o nichž často slýchávala pohádky. Její děsivé oči vzbuzovaly respekt. Obyčejný člověk by přemýšlel „jak je možné, že vůbec vidí" kdyby spatřil černé bělmo a duhovky jako světlý mech. Pod levým okem se klikatila veliká fialová jizva sahající přes nos až kousek k pravé tváři. Pohyby v boji rychlé, pevné, ale za to překvapivě jisté. Z celé její osoby šel strach.

Angee se vyděsila ještě víc, když zpozorovala, že zvuk roztříštěných dveří slyšeli i ti lidé na schodech. Utíkali nahoru. Bylo jich nejméně dvacet. Možná si to ale ve strachu trochu přibarvila a pevně v to doufala. Jako by v mlze poslouchala střelbu mezi pískáním. Stříleli do jejího pokoje. Divila se, že to nikoho nevzbudilo. Možná stihli utéct. Nebylo by to pro ni překvapením, kdyby jí tu nechali. Obě dívky začaly střílet puškami. Neměli o Angee ani ponětí. Pomalu slyšela lépe. Zaslechla jejich rozhovor.

„To je na nic musíme je dostat blíž" zahalekala dívka s křídly na upírku „to je jedno klidně je trefím i od sud, nebo se snad chceš vsadit?" odpověděla jí vyzývavým hlasem. Dívka s křídly zavrtěla hlavou.

Stříleli do chodby. Ticho. Střelba ustala. Angee překvapeně vztyčila uši. Proč přestali? Asi se nepřátelé stáhli. Popravdě řečeno nevěděla, kdo jsou přátelé a kdo nepřátelé. Slyšela už jen hlasy těch dvou dívek.

„Tak co? Kolik?" zeptala se ta s křídly upírky „patnáct" odpověděla a mírně se pousmála. Hrdost na ní byla znát. „já mám dvanáct" řekla zklamaně ta s křídly, zatímco si prohlížela náboje „Takže jsem zase prohrála! Ale příště už vyhraju! To si buď jistá!"