Smečka

Kapitola 8.

Šly v zástupu za sebou. Nejdřív Anxy, pak Claw aby se neztratila, a nakonec Freis, aby jim doslova hlídala záda.
Už chodily docela dlouho. Musely našlapat dost kilometrů. Nikdo však v tom docela trapném tichu neřekl ani slovo. Všichni si přemýšlely o svých věcech.

Vzpomínka...co je to za vzpomínku? Přemýšlela Freis. Je jasnější a jasnější. Čím je jasnější, tím víc se jí přestává líbit. Nepěkné vzpomínky z dětství. Proč si myslela, že by to bylo nebezpečné? No jistě. Za to může ta vzpomínka...

Čtyři zdi. Čtyři bílé zdi. Jedny bílé dveře. To byl celý svět, který znala podivně technicky nadaná malá upíří dívka. Kolik jí bylo? Pět? Ach ano, pět. V té době pět. Místo jména jen čtyři čísla. 0685. Tak znělo celé její jméno. Čtyři čísla. Občas se někdo objevil a donesl různá jídla. Vždy něco jiného. Po něčem se jí udělalo špatně, po něčem spala, něčeho se ani nedotkla. Učili jí základní vlastnosti jako mluvit, chodit a tak dále, ale nic moc víc. Ale tento den, tento den cítila v kostech, že je něco jinak.
Expeeiment 0685, jako vždy když nikdo nepřišel, seděla a zírala na dveře. Také spala, dělala různé blbosti s jejím tělem, třeba zkoušela, jak daleko za její hlavu dosáhnou její nohy. Vždycky něco vymyslela. Chovala se jako každé jiné dítě jejího věku. Co se týče jejího příbytku, v rohu místnosti vysoko na stěně ležela přimontovaná černá bednička. To jí zajímalo. Připomínala jí oko, a tak to často zkoumala. Vždy na ní blikalo jakési červené světélko. Ráda se k němu přibližovala a hodiny na krabici zírala. Kdo ví proč vždycky za nedlouho někdo přišel a pokáral jí. Bylo to k něčemu? Ne, dělali to úplně marně. Krabice tam v podstatě je od té doby co si jen pamatuje. O to víc jí dnešního dne, zpět v současnosti překvapilo, když z ničeho nic zhaslo. To se nikdy nestalo.

Otočila se a podívala se na zavřené oko. Co je špatně? Pokusila se na ní doskočit, ale nešlo to. Schválně jí dali moc vysoko. Trhla s sebou. Zaslechla ránu jak z děla. Země se jí otřásla pod nohama. Otočila se zpět ke dveřím. Ani se nehnula. Ozevřely se zvláštním způsobem, rozlétly se na milion kousíčků, které se teď váleli na zemi. Co se to děje? Ne, to je špatně, tak to nemá být. Tohle by se nemělo dít. Neuvěřitelně jí provokovaly věci mimo řád a pořádek. Možná ale konečně pozná svět za nimi...ne, nemůže nikam jít, není to správně. Poposunula se trochu dál od dveří. Zaslechla kroky. Někdo přeskočil přes zničené dveře. Kdo to je? Zná ho? Ne, toho zatím neviděla. Vysoká upírka s klikatou jizvou přes jedno z očí. Chvíli na ní jen překvapeně zírala a pak jí silně chytila za předloktí. O685 se vzpírala, jak jen mohla, ale nebylo jí to nic platné. Vzdala to. Nemohla popřít, že jí nikdy nezajímalo, co se ve vnějším světě skrývá.
Za nedlouho už běžela po boku neznámé upírky daleko od místnosti. Míjeli chodby s miliony dalších dveří. Červená, ano, tu barvu poznávala. Červené fleky a kaluže se rozprostíraly všude. Než se nadála, ocitli se pod hvězdnou oblohou. Naposledy se otočila, aby spatřila odkud právě vyběhli, kde přebývala svůj život. Obrovská zářivá budova. Proč tak září? Co je to? Střídalo se spousty barev. Červená, žlutá, možná i oranžová. Budova se z nepochopitelného důvodu rozpadala. Proč?
Upírka odhodila masku, co měla doteď přes ústa. Jizva jí sahala skoro až k bradě. Běželi dál, dál a dál, až z obrovského domu neviděli ani zářivou tečku.

Zastavili se u místa, kde se objevila ta samá zářivá věc, jen o něco menší. Upírka ukázala na místo vedle toho. Pustila jí ruku a 0685 si jí instinktivně rychle přitáhla ke svému hrudníku. Pomalu s očima ještě stále nedůvěřivě upřenýma na obličej protržený klikatou jizvou se posadila na určené místo. Co se to děje? Upírka se posadila kus od ní. 0685 měla spoustu otázek. Co kdyby se zeptala? Co by se stalo?

„Ummm...co se...děje?" začala nesměle. Vzala si do prstů jeden z pramínků jejích dlouhých vlasů sahajících někam pod hrudník a začala si s ním pohrávat. Upírka jí chvíli pohrdavě pozorovala „nic co bych ti mohla říct" odpověděla stroze. Měla chraplavý a hrubý hlas až 0685 zamrazilo. „ale s jistotou ti můžu říct, že se tam už nikdy nevrátíš. 06...85? to je tvé jméno? No co, to je stejně jedno. Budeš vycvičena abys až budeš připravená, a doufej že to bude brzo, mohla nastoupit do armády a bojovat za nás. To bude pro tebe veliká čest" Napila se ze zvláštní placaté průhledné láhve. Hřbetem ruky si utřela pusu. 0685 jí pozorovala. Armáda? Výcvik? Co je to? „A co je tohle?" ukázala na svítící věc před ní. Na tu, co hojně kvetla na budově, jen v obrovském vydání.
„Tohle? Heh, tebe fakt nic neučili. To je oheň. Je to jedna z nejdrtivějších zbraní, co je tu věky. Nikdy na něj nesahej, může zničit nepřátele, ale může zničit i tebe, pokud nebudeš opatrná." Odpověděla znuděná upírka. 0685 fascinovaně přikývla. Jasně. Oheň = drtivé nebezpečí. Znovu si začala hrát s dlouhými vlasy padající jí přes oči. Upírka vypadala podivně rozzlobeně. „Nech toho! Rozčiluje mě to! Víš ty co?! Začneme s výcvikem hned teď. Jen by to vadilo boji" Položila láhev a nahmatala nůž. Páni, to pití má nějaký podivný účinek, pomyslela si 0685. Upírka se k ní domotala i s kudlou v ruce. Co chce dělat? 0685 zůstala sedět na místě, netušící co čekat. Upírka se posadila za ní a druhou rukou, ve které neměla kudlu, jí udělala rychlou pěšinku uprostřed. Skvěle, teď už viděla.
Její oči se roztáhly do široka se zábleskem stříbrného ostří. Co jí to udělala?! Co jí to jen udělala?!! Vysmekla se. Dotkla se svých vlasů. Ne, nedotkla. Nedotkla se jich. Nevisely tam. Jediným rychlím pohybem kudly je odsekla. Leželi na zemi. Teda většina z nich. Pořád jí zbyly useknuté ze spodu směrem nahoru. Takhle krátké je nikdy neměla. Cítila se nějak vzdušněji. Bolí to? Ne. Ale pořád jí nejspíš nějakým způsobem ublížila. V tom jí vystřelila bolest do ramene. Ohlédla se. Rudá křivka, z které teče červená barva? To je pod povlakem těla? Kdysi dávno už zkoušela zjistit co pod ním je, ale někdo jí vždy zastavil. Tak možná proto jí pomazali celé chotby. Chytila si rameno. Železitý pach krve se linul ve vzduchu. „Hele, ty ses mi cukla, já za to nemůžu!" Pokrčila rameny. Srozumitelnost její řeči se stále zhoršovala. 0685 začaly stékat slzy po tvářích. To upírku rozhněvalo.
„Hele, s tímle na m- ně nechoď" Pustila kudlu na zem. Nemotorně a jak kdyby omámeně se zvedla ze země. Mrštila po 0685 lahví. Trefila se, jen ne tam, kam opilá upírka chtěla. Dopadlo to na 0685 nohu. Láhev se roztříštila na milion kousků. „a to si zapamatuj! Slzy znamenaj zzzzz..slAbost. Nikdo je nesmí vidět, jinaaak..." upírka spadla na zem. 0685 to bylo jasné. Slzy = slabost a následné ublížení. Slzy už nikdy víc. Utřela si obličej. Upírka se pomalu zvedala. Placatá láhev = nebezpečí. Musí něco udělat. Přemýšlela nad záhadným nepříjemným pocitem linoucí se z řezné rány. Možná kdyby...
Rychle oběhla i přes svou zraněnou nohu upírku snažící se vstát z trávy. 0685 popadla kudlu. Upírka se zvedla. Dřív, než si uvědomila, co se děje a co jí hrozí na ní skočila 0685. Obě se svalili do mokré trávy. Upírce došlo, co se stalo, jakmile ucítila bolest linoucí se z jejího břicha. Podívala se na to místo. Hrůzou vytřeštila oči. Její triko se pomalu nasakovalo krví. „Ty- ty malá..." Uprostřed rány vykukovala část hluboko zaseknutého ostří.
„Ty...malá..." opakovala stále dokola ztěžka oddechující upírka. Byla naprosto šokovaná. Vždyť je jí pět...ne?
0685 se zvedla na nohy a pohrdavě na ní koutkem oka zírala. Studené oči zářili ve tmě horké noci. Ta červená... Tu už jednou viděla. Jednou to měla k jídlu. Bylo na tom napsáno krv? Ne, krev. Ano, to je krev. Neodolala. Skočila na upírku a pomalu a nejspíš pěkně bolestivě vytahovala kudlu. Upírka začala křičet. Nějakým způsobem jí to uspokojovalo. Široce se usmála. Jakmile vytáhla celou zkrvavenou čepel tak se kolem rozletělo mnohem a mnohem víc krve. Prohlížela si čepel.
Upírka se pokoušela opřít se o svou ruku. Ještě se přece dá něco dělat. Může to vyléčit, stačí když – ani nedokončila myšlenku. Ostří jí projelo hrudníkem. Ne, ne, ne, ne – ruka která jí podpírala se náhle prolomila. Upadla zpět do mokré trávy. Tohle přece nemůže být konec, ne. Ještě ne, ještě ne... I přes všechen optimismus pomalu přestávala cítit nohy, ruce...Není pomoci. Zatmělo se jí před očima. Tep pomalu zpomaloval. Buch...Buch....buch........ Naposledy ztěžka vydechla. Jiskra z jejích očí se pomalu vytrácela s jejími myšlenkami a vědomím. Pro ní už je pozdě.
0685 nepřestávala. Bodala znova a znova. Krev stříkala všude okolo. Netrvalob dlouho a trávník topil v krvi. Konečně poznala, že už tam upírka není. Poprvé se potkala se smrtí a uvítala jí se vší počestností. Postavila se na nohy. Sklonila se ke svému oblečení. Celé postříkané krví. Stejně jako její obličej a krk. Ten železitý pach je tak...neodolatelný. Moment, co je to v její puse? Pootevřela pusu. Dva špičáky jako jehlice. To je asi normální. Olízla si ruku. Krev. Mňam. Docela dobrá. Takže krev=jídlo.
Stále v ruce držela zkrvavenou čepel. Otřela jí. Zase zářila stříbřitě jako před tím.
Zaleskla se a odhlaila jí pohled na něco nového. Skoro se i lekla. To její odraz jí tak zděsil. Teda, ne úplně, za tmy toho jeden moc nevidí. To její obrovské zářivé oči se jí od tohoto okamžiku rozhodly pronásledovat v nočních můrách. Co se stalo? Bělmo bylo černé jako obvykle, to je u upírů normální, ale duhovky? Nezměnily barvu, zářili, dříve však odrazovaly lásku a přátelství avšak teď...teď odrazovaly jen hrubost a násilí. Nějak...mrazí....