Smečka

Kapitola 10.

Zima byla neúprosná. Tam, v jiné době, na jiném místě. Bože, jak krásný pohled byl na tuto spící krajinu. Jak krásná byla ta načechraná sněhová peřina na stromech, keřích a celých kopcích. Při závanech větru bylo slyšet jemné cinkání malinkatých rampouchů na větvích stromů a keřů. Krása přírody je jedinečná a neopakovatelná, stejně jako každá geometrická vločka snášející se k zemi, jemně a pomalu, jako chmýří bílé holubice. Led dnes vypadal jako diamant, řekl by jeden. Jen škoda, že tu v tom tichu nikdo, kdo by to dokázal ocenit nebyl. Přes to tu ale něco bylo, nebo spíš někdo? Nebylo to zřetelně poznat, v pohledu do dálky dělá sníh nejistou oponu. Pohybovalo se to. Teď už to šlo poznat lépe. Šedivá shrbená postava se těžkými kroky brodila sněhem vpřed. Možná pomalu, ale lépe to nešlo. Každým krokem se zdálo, že upadne a usne do věčného spánku. Byla pokrytá otrhanými hadry a přes hlavu měla přehozenou velikou ušmudlanou kapuci, která bránila pohledu do tváře dotyčného. Namodralé prsty byly tak zmrzlé, že už ani málem neudržely dřevěnou hůl, o kterou se postava pokoušela opírat. Hůl ale nebyla nic jiného než tlustá větev utržená z nějakého stromu. Těžké výdechy nad ní pokaždé vytvořily mráčky mlhavé páry, které ale vzápětí zmizely, jakmile se opět nadechla. Postava se každým závanem trochu zapotácela, snad jako by si s ní hrál zlomyslný vítr jako s hračkou, či novou panenkou. Ne, ještě něco tady nehrálo.

Do nevinně vyhlížejícího sněhu padalo víc a víc vloček. Vrstva byla každou chvíli vyšší a vyšší. Stopy pomalu zapadaly sněhem, ale teplou rudou cestičku nezakryly. Naopak, čím dál tím víc se sníh prosakoval. Bylo tam víc a víc skvrn, jako když bílý štětec namočíte do rudého inkoustu, ale jenom špičku. Pomalu se nasakuje výš. Bílá rudne, až po ní nakonec nezbude vůbec nic.

Postava byla těžce zraněná. Těžko říct kde, ale podle toho, jak se to zdálo, nejspíš někde v lýtku nebo stehnu.

Náhle se zarazila. Zahlédla něco? Pozvedla hlavu. Narovnala se a pustila hůl. Popoběhla pár kroků vpřed, čímž krve ztratila ještě víc. Natáhla před sebe zkřehlou ruku a po něčem skočila. Vítr jí sundal kapuci, aby odhalil mladíkovu až zvláštně zjizvenou tvář na to, že překvapivě nevypadal starší dvaceti let.

Dopadl do sněhu. Roztřepanou slabou rukou se nadzvedl, oči stále upřené do země. Slzy klouzaly po jeho tvářích. Zatnul zuby a zvedl hlavu s pomstychtivým pohledem. Jeho temné oči posedlo ještě něco temnějšího, krutost. Z posledních sil zakřičel do ticha onu osudnou větu. Vylekala hejno černých vran, které se následně zvedlo jako menší mrak z bílých hor. Jako by i ony věděly, že právě tato věta všechno začne.

/ / /

Claw šmátrala rukou v tašce. Z různých lahviček si dělala hromádky všude na kameni, na kterém seděla. Hledá něco? Shadow se mezitím potápěla, a tak na ní pro jistotu koutkem oka pořád dávala pozor. Jen kdyby náhodou.

Shadow vynořila hlavu. „Proč nejdeš do vody? Bojíš se snad i tady nebo co? Co vůbec hledáš" zavolala na ni pořád z docela velké dálky. Claw popadla tři lahvičky a dala si je úplně stranou. Zbytek postupně dávala zpět na místa, z kterých je vytáhla, až nakonec odložila tašku. „Hledám něco podobného mýdlu. Myslím, že jsem něco našla" Shadow připlavala ke kameni kus od břehu, kam mířila Claw zamyšleně dívající se na lahvičky v její dlani. Posadila se na kámen a sundala si boty. Myslela, že ty boty půjdou dolů těžko, ale zmýlila se. Šlo to až překvapivě dobře. Položila si je o kus dál a vyhrnula si nohavice. Poté ponořila nohy do vody. Nechtěla vypadat choulostivě, proto na ní nebyl vidět jediný náznak toho, že by ta voda byla ledová.

„No, jak bych to řekla...je to takový, menšííí...experiment. Ze všech tyto nejvíc voní jako mýdlo a mají podobnou konzistenci. Můžu to zkusit, ale nevím..."