Smečka

Kapitola 1.

Máky nejsou červené protože se místo vody krmí krví. Ač se to tak může zdát, když o nich jeden nic neví. Květiny, především ty bílé, mají přirozenou schopnost zbarvit se barvivem vody, není těžké si něco podobného odvodit. Je to jejich přirozenost, a nikdo je za toho neodsuzuje. Nikdo by neměl odsuzovat někoho za to, kam nebo jak či jako co nebo kdo se narodil. Však oni za to nemohou. Nebo ano? Nezaslouží si to. Stejně téměř všichni takového jedince vyřadí ze seznamu v pohodě lidí, aniž by se obtěžovali poznat ten rudý květ. Nezajímá je ani jestli mají pravdu nebo ne, nikdo jim nevysvětlí že se pletou, nikoho to nezajímá.A to je zásadní chyba.

„Dobrá vážení tady se utáboříme! Pošlete to dál" Zahalekala postava do dlouhého procesí lidí. To je život. Konečně zahodila svou krosnu do trávy a narovnala si lopatky, což následovalo několik křupnutí. Zhluboka nasála vzduch a pár sekund nechala celé plíce naplněné mořským vánkem. S vydechnutím se svalila vedle již zmíněného hnědého batohu a nechala vysoké klasy hladit její tváře. Založila si ruce za hlavu a vzhlédla k rudým oblakům plujícím nad korunami zdravích listnatých stromů. Slunce zesvětlovalo míhající se listy v tom vlhkém vzduchu. Pot ženě mokřil pramínky tmavých vlasů a stékal až k uším. Tentokrát šli dlouho, slyšela krev hučící v jejích uších a horko v jejích obvykle porcelánových tvářích. Příště by mohli trošku zpomalit, nebo jít trošku méně. Sice se tak zpozdí, ale aspoň si cestu více užijí. Pohnula hlavou aby zkontrolovala, jestli je vše v pořádku. Lidé rozmotávaly deky a vybalovali své krosny, děti běhaly kolem, na jiném místě už kopali ohniště a v okolí hledali kameny. Další si sdělovali dojmy a myšlenky, atmosféra míru a klidu tu přetrvávala vždy. Ne tady, na tomto místě. Ale v národu svobodných. Neměli místo, to oni tu stáli jako jejich vlastní země. Svět je jejich země. Svět nikomu nepatří, ale jestli ano, budou to právě oni.

Spokojeně se obrátila na druhou stranu. Opravdu se už o svůj národ bát nemusí. Už se se vším zžili, nemusela jim nic říkat, ani na nic dávat pozor. Jak krásné je uvědomění že i přes to všechno to nakonec dospělo sem. Přes všechno to trápení, boje a pocity bezradnosti, pocity že to nemá smysl. Přece jen to nakonec mělo smysl. A za to nebyli vděční nikomu jinému než právě této ženě. Dalo by se říct že jí vděčí za všechno.
Setřela si pot z čela a upravila si kožený proužek na čele. Ne že by se bála, teoreticky ho ani nepotřebuje. Jen jí to vadilo, nemít ho. Nerada si připomínala co bylo, nerada si připomíná minulost. Ani na ní už nemyslí, už léta. Je šťastná se svými lidmi a vyrůstá v naprosté svobodě. Je šťastná. Ať už se stalo cokoli, dostalo jí to právě sem, a za to je vděčná.
Na čelo jí přistála šedivá můrka. Pozorovala jí přelést na špičku rudého nosu a po sléze i odletět. Cítila se špatně že si tu leží a všichni pracují, a tak vstala a urovnala si černé pírko za uchem. Povytáhla si kalhoty a sundala si vysoké pevné boty. Bosky došlapovala na tvrdou hlínu. Pobrukovala si neznámou melodii a poskakovala v jejím rytmu mezi stromy.
„Dobrý večer Crow!" pozdravil jí starší muž u jedné z větších napnutých plachet pro spaní za deště „Dobrý večer, jak to jde?" naklonila se do strany a nahlédla do staveniště. „Vše v pořádku" „jen tak dál" v mžiku zmizela a kličkovala si cestu mezi lidmi nosící dřevo „dobrý večer Crow" zdravili jí další, až se cítila nepříjemně „dobrý, dobrý" ale je to její národ. Vše je v pořádku a šlape jak má. To je dobře. Má za ně zodpovědnost, tato dejme tomu 29 letá žena musela nakrmit každý žaludek jejích lidí, ale jak je známo, je to svobodný národ, tady to funguje trochu jinak. Pro lepší vysvětlení, zakládají si na svobodě jedince, patří však do jisté skupiny namíchaných stvoření jako jsou alkonové, lidé, enrové a tak dále. Dohromady tvoří Svobodňany. Už léta tento národ cestuje, mimo režimy ostatních společenství, žijí svobodně, a museli si to pracně vybojovat, což se za jednoduché považovat nedá. Museli si vydobít respekt. I když si ho úplně nezískali, do cesty jim nikdo nevstoupí. Jsou velice hrdí, a jsou prvním národem kde je vítána osoba z libovolné rasy stvoření s rozvinutým myšlením. Není to tak, že by se normálně nějak všichni oddělovali a rozlišovali, jen nežili jako jeden národ. Národ svobodných by se dal popsat jako sdružení lidí, kteří mají plnou volnost, navzájem se o sebe starají ale je to otázka volby jedince. Nikdo nemá povinost se o druhého starat, ale může. Crow nechtěla, aby se její lidé cítili pod její kontrolou, sice jim dodává ochranu a bezpečí, ale nechtěla, aby se někdo cítil že jí něco dluží. Dala jim plné právo kdykoli odejít. A národ tak funguje již léta.
Crow bez povšimnutí odešla od zbytku s taškou kolem ramena a s ničím neotálela. Rozběhla se. V cuku letu zmizela úplně.
Vnímala každý krok, její prsty zarývající se do země. Klasy jí hladily kolena, tráva se prohýbala pod její váhou a kulaté zlaté náušnice na jejích uších jí natahovaly lalůčky. Někdy dostala chuť nechat všechny za sebou a jít kam jen bude chtít. Rozběhnout se někam daleko a nevrátit se. Spát kdekoli. Cítila svůj národ jako provaz se závažím, jenž jí drží zpátky, musí se stále vracet. Trochu narušuje její svobodu. Ale nikdo jiný než ona to neudrží v klidu. Nikdo ho neudrží v bezpečí a nikdo nepředejde změnám režimů. Proto musí zůstat. Její národ zatím bude v pohodě, jen se porozhlédne po okolí.
Kmen míjel kmen a noha míjela nohu. Vyskočila a zachytila se za větev, na kterou se vyšvihla a doskočila na její opačnou stranu. Šplhala víš a víš, ale musela uznat, že už to není jako kdysi. Její časy teenagera jsou pryč. Co se dá dělat. Pokoušela se najít pořádnou větev, a dlouho jí to nedalo. Pár přeskočení ze stromu na strom, z větývky na větývku, a stála na pevné větvi listnatého stromu. Nehty zarývala do kůry stromu a oči upírala na krajinu onoho místa. Strmá skaliska se tyčila ze země jako špičáky šelmy. Nízké jehličnany vybarvovali jejich špičky do tmavě zelené až šedé, vysoké listnáče zabarvily údolí do světle zelené až žluté. Listí ševelilo a les ve slaném vánku hrál svou divokou píseň. Užívala si výhled, ale hledala něco trochu jiného. Přiložila si druhou dlaň palcovou stranou k čelu a rozhlédla se mezi mraky. Pusou vydala pár zvuků zařaditelných jako pískání. Rozhlédla se znovu. Nad lesy kroužilo káně. Na pískání zareagovalo náhlou změnou směru a tak bez otálení vytáhla kus masa z tašky. Pískla jiným způsobem jako gesto pro ptáka, jenž se znenadání objevil na Crowině kožené rukavici. Bylo by až neuvěřitelně lehké se vyděsit, jenže Crowina pošta funguje jen pro ní a pár dalších, tudíž není úplně koho by to vyděsilo. Káně z druhu rychlo-letných je jedno z nejlepších na spěšnou poštu. I jejich název tomu napovídá. Pustila se kmene, místo toho se o něj opřela zády. Sňala ruličku z ptákova pařátku. Ruku nasměrovala k vedlejší větvi, kam pak odhodila maso. Mlaskla, spíše ze zvyku. Káně hupslo na ní a už si hledělo jen svého. Crow se posadila. Kůra místních stromů jí připadala hruší a tvrdší, naštěstí pro ni to je přesně co potřebuje. Dlouhé klikaté rýhy za které se může držet, skoro jako šplhání na skalách. Dokonalé. Nikdy jí matka příroda nepřestane udivovat. Jednu nohu spustila pod větev, druhou si skrčila tak, že koleno přitiskla právě k hrudníku. Opřela si o něj, a o kousek hnědých kalhot, jenž je nejvíce zbělaný a odřený zrovna na onom místě, svou bradu. Rozvázala koženku držící celý papírek v ruličce, čímž se uvolnil a ona ho mohla rozbalit. Její hrubá bříška prstů přejela lehoučkou plochu jako brusný papír, hovorově takzvaný šmirgl papír. Vždycky se jí ten název líbil víc, citové zabarvení názvu šmirgl papír je přesný k brusnému papíru. Nikdy v podstatě ani neslyšela nikoho říci brusný papír, trochu zvláštní název. Ale neodcházejme od tématu. Mrkla na zahnání náhodných myšlenek. Tmavý inkoust vlnkového překrásného písma pokrýval obě strany několikrát přehnutého ušmudlaného papírku. Totiž, téměř celý. Na konci druhé stránky, když Crow převrátila lístek, stálo jedno slovo blištivé a zlatavé, nahnuté a téměř nečitelné, podpis hodný udatného kapitána a mořeplavce, dobrodruha, cestovatele, někoho přesně jako jeho držitel.