Smečka

Kapitola 7.

Na základně Smečky se rozléhalo ticho jako obvykle. Nic moc zvláštního na pozorování, skončila bitva. Zdravotka měla plné ruce práce. Všichni, koho ten den potkalo štěstí si v klidu někde zalezeni lízali rány. Jenom jedna věc narušovala ticho. Kroky běžící dívky dopadající na mokré dřevo mostů mezi stromy. Kam to asi tak míří? Co jí nutí narušovat ticho?
Vběhla do jednoho obrovského hnízda, které všichni nazývali řídící hnízdo. Zaklapla za sebou dveře. U jednoho většího stolu seděl mladík s černými kudrnatými vlasy rozcuchanějšími než obvykle. Skoro pod nimi ani nenašla jeho černé kočičí uši. Zlaté kočičí oči zabořil do jakého si papíru. Dívka zpozorovala, že je něco špatně.
„Čauky Nighte" pozdravila ho trochu sklesle. Mladík s sebou trhnul a unaveně se podíval směrem ke dveřím.
„Ani sis nevšiml, že jsem přišla... Co se děje?" Nightmare se trochu sklesle podíval zpět do mapy „Nikomu nic neříkej. Nechci vzbudit paniku, ale..."
„Ale?" zeptala se trochu znepokojeně „ale...Myslím, že na nás brzy zase zaútočí. Myslím, že máme dost velký problém. Poslední jednotka hlásila nějaké podivné věci. Možná že se zase ocitneme ve válce. To není sranda, Anx." Anxy pohlédla do jeho mapy a přitom ho podrbala na hlavě. „Neboj se. To že viděli něco podezřelého, ještě neznamená, že se jim to jen nezdálo. Myslím, že si po poslední bitvě začal být trochu paranoidní" podezřívala ho „Ale jestli se nemýlím, máme dost velký problém. Měli bychom o tom říct Arranovi-" „Ne" Skočila mu do řeči „Arran má starostí až moc. Jestli se stane něco dalšího, tak možná. Ale teď není nutné ho ještě víc stresovat. Vždyť víš, bylo toho moc." Nightmare sklopil hlavu „To máš asi pravdu. Bitva, hledání po Maře, Mori a pak k tomu ještě ta záležitost s mojí sestrou... Máš pravdu, asi ho nebudu zatěžovat."
Anxy přikývla „co bys řekl, kdybychom se teď v klidu šli najíst? Prý si všichni moc pochutnali" Night zabalil mapu a strčil jí do jedné poličky „Tak jo, beztak jsem ještě nejedl. Mám hlad jako vlk a to jsem kočka" usmál se. "počkej, to si právě vrněl?" zeptala se pobaveně. Protřel si oči a zvedl se od stolu "co? Ne, to by sis přála, huh?" "ne, ty jeden-" zasmála se a zmizeli venku.
Anxy se proměnila v sokola a chytila ho za ramena. Pomalu ho snesla dolů k plachtám. Už tam sedělo jen pár osob. Posadili se k jednomu stolu s plnými talíři jídla. Anxy pobaveně sledovala, jak to do něj rychle padá. Musel mít opravdu velký hlad. Pustila do své porce. Pořád trochu přemýšlela, na jaké nebezpečí asi přišel, ale to vlastně není podstatné, ne? Zrovna skončili bitvu, tak proč být tak ostražitý. Vždyť se nepřátelé stáhli. Ale pořád...je to divný. Něco na tom je.
Doslova se rýpala v jídle. „Myslel jsem, že tys byla ta, která chtěla na jídlo" ukázal tázavě svou lžící na asi jen z půlky dojedenou porci „Ne, ne to nic. Jen nemám takový hlad, jak jsem myslela". Za nedlouho dojedli a vrátili se k pultu. Položili talíře na vysokou věž špinavého nádobí a modlili se, aby nespadla.

Odešli. Procházeli se pod stromy. Weed už to trapné ticho nebavilo. Rozhodla se, že by ho ráda prolomila a tak se snažila vymyslet jak. Neexistovala prakticky žádná otázka, na kterou by se mohla zeptat a nepůsobila by nevhodně nebo pro něj stresující. Je opravdu těžké mluvit s někým, komu se toho tolik stalo. Po dlouhém a usilovném přemýšlení nakonec ticho prolomil Night „Je překvapivé, jak velké jsou v této části všechny rostliny a stromy, že? Je to jenom v určitém úseku lesa" Anxy zvedla hlavu a pohlédla ke korunám stromů. Vlastně vůbec neví, proč to tak je, prostě to je. Zajímal se o to vůbec někdo někdy vědecky?

Night a Anxy šli stále pěšky. Sice dlouho až do podvečera, ale nijak je to neomrzelo. Základna se poslední dobou dost rozrostla. Dlouho spolu diskutovali. Dlouho. Celá diskuze skončila slovy "mám nápad, pojď za mnou" když Nighta něco podle všeho napadlo. Otočil se a běžel do hloubi lesa. Anxy nechápala, co chce vidět uprostřed lesa. Zajímalo jí to ale, a tak letěla za ním.
Už si myslela, že to nikam nevede a chtěla na něj zakřičet něco na způsob"jsem unavená, dnes už fakt nechci běhat, nemá to konec" uvědomila si, že stromy okolo řídnou. Je snad možné, aby se dostali z lesa ven? Snesla se na zem. Night jí chytil za ruku a utíkali dál. Za chvíli se dostali ven z lesa. Tedy ne úplně. Anxy se zastavila a spatřila něco krásného.
Nejednalo se o konec lesa, ani zdaleka ne. Mezi stromy se rozprostírala obrovská louka lučního kvítí, které se ale za částečné tmy ukládalo ke spánku. Za loukou, která vedla z kopce dolů, se v dálce tyčila hora. Anxy vyhodnotila výhled jako "že se jí líbí". Na noční obloze poseté hvězdami něco zářilo. Kdyby to musela popsat, její nejlepší popis by zněl asi něco jako "vlny zelené záře vycházející z poza hory"
Nemohla uvěřit tomu co vidí. Anxy nikdy nic takového neviděla, ani o ničem takovém nevěděla. Strnule stála na kraji lesa zírající na tu nádheru. Night už seděl uprostřed louky. Pobídl jí, aby se posadila k němu. Neodmítla. Na nic nečekala a popolétla k němu. Posadila se a znova upřela oči směrem k hoře „hmh, nikdy jsem nic podobného neviděla," Night se usmál „Je to tu asi jen jeden nebo dva týdny v roce. Nevím proč to tu je. Nevím ani jak to, že to tu je. Ale říká se tomu polární záře. Podle knih. Já tomu říkám noční duha. Je to nádhera. Jako bys podpálila oblohu zeleným ohněm. Je to opravdu jako...zázrak" Seděli a kochali se nádhernou oblohou. Téměř usnuli, když v tu uslyšeli jaké si dunivé zvonění. Anxy s sebou trhla a rychlostí větru byla na nohou. Night udělal to samé „To je...poplašný zvon...?" zeptala se ho zděšeně „Máš pravdu" Běželi zpět do lesa, ale Anxy došlo, že takhle to nikam nevede. Ohlédla se na Night běžícího asi metr od ní. Když se jejich pohledy střetly, kývla na něj. Jemu hned došlo, co má na mysli. Anxy se mezitím co běžela proměnila na obrovského ptáka a vznesla se vysoko do vzduchu, zatímco Night se proměnil v obrovskou kočku a dlouhými skoky se nasměroval na stejný směr.
Dorazili na základnu. Anxy se snesla na most vedle řídícího hnízda. Spěchala natolik, že se proměnila na člověka ještě ve vzduchu a na most doskočila. Vedle ní doběhl Night, který v podobě velké kočky vyběhl na strom, jako to kočky dělávají. Udýchaně rozrazili dveře řídícího hnízda, kde už byl skoro dav znepokojených lidí. „Co se sakra děje!" zakřičela s důrazem na slovo sakra v rámci svých možností Anxy, zatímco za ní Night lapal po dechu. Arran seděl u stolu uprostřed davu. „Nighte, mohl by ses o to postarat?" Night se hluboce nadechl a přikývl.
Zatímco Night pomalu rozpouštěl znepokojený dav, Anxy přiběhla za Arranem ke stolu „Arrane, co se to děje?!" Arran se na ní otočil „zase na nás útočí, ale tentokrát odsud" ukázal na nějaké místo na pomačkané mapě, co měl položenou před sebou. Anxy přimhouřila oči „Ale...tam...tam nechodí pravidelně hlídky, a navíc jsou hned na kraji hnízda" zamračila se znepokojeně „Přesně. A to je to nejhorší. Nemáme čas je evakuovat. Takže buď je nějak zastavíme dřív, než se tam dostanou, nebo veliká část smečky padne." Anxy uvažovala. „A co kdybychom vybombardovali tu část, kde se teď vyskytují?" Otočila se nadějně na Arrana. Arran chvíli váhal „Asi by to šlo, ale musím nechat poslat do skladu. To bude chvíli trvat a ještě je musí něco zdržet..." Arran znepokojeně chodil po místnosti „Arrane, promiň že jsem tak dotěrná, ale jsou čím dál blíž. Musíme něco udělat. Hned teď, nebo nikdy." Naléhala na něj. V tom se vrátil Night a bouchl do stolu „má pravdu, je čas něco udělat. Hned. Teď." Obrátil se směrem k východu. Cestou sebral dvě pušky a otevřel dvířka.
Arran ho chytil za rameno „Co hodláš dělat?" Night se mu odhodlaně podíval do jeho majestátních očí „Zdržím je" Arran sklopil zrak k zemi a povzdechl si. Ustaraně se mu podíval zpátky do očí „Jsi si jistý?" Night přikývl „Pak ti nebudu bránit. Udělal bych to samé, ale musím se postarat o Smečku. Hodně štěstí" s úctou zvedl nataženou dlaň k čelu. Night po něm činnost zopakoval. Anxy se také zvedla a popadla svou pušku. Jako by nic si to štrádovala ke dveřím. Arranovi to však neuniklo. Téměř vedle Nighta jí chytil za rameno „Počkej, počkej, kam jdeš zase ty"
„Jdu s ním. Bude tam potřeba víc vojáků" odvětila mu krátce. Nevěnovala mu jediný pohled „Ne. Night to zvládne sám. Navíc tě tu potřebujeme na něco jiného, ty si velitel, ne voják" Anxy se na něj obrátila s vyčítavým pohledem „Na tohle opravdu nemáme čas! Navíc za to můžu z části já, protože na to Night přišel a mohli jsme-"
„Máš pravdu, to nemáme." Skočil jí do řeči „Nebudu s tebou bojovat. Promiň, ale je to pro tvé dobro"
Zaraženě se zamyslela co má na mysli, ale ucítila stisk na krku. No jasně. Vždyť schopnost, kterou má Night, je pouštět zubama různé jedy. Typ jedu ovládá myslí. Sakra Nighte! Zaklela si pro sebe. Začalo se jí všechno motat. Omamující jed, napadlo jí okamžitě. Zřítila se na zem.