Smečka

Kapitola 11.

Dorazily do tábora. Něco nového? Ne, absolutně nic. Vše jako obvykle. Zastavily se pod stromem, na kterém je postaveno Arranovo hnízdo. Claw poznala, že toto je ta chvíle, kdy už jí tu nepotřebují. „Umm, takže, co mám dělat teď?" „máš volno, můžeš se jít najíst nebo jít do svého hnízda, měj se" odletěla Anxy za Dam a Freis nahoru na strom „...zatím...?"

Anxy měla konečně po službě s Freis. Noční dnes neměla, což znamená, že pro dnešek má hotovo. Noc se dnes zdála nerušená, jen bylo zataženo, kvůli čemuž si musela vzít lucernu, aby viděla na cestu. Jeden by se za chvíli snad v tom temnu a hromadě stejných mostů ztratil, naštěstí pro ni tudy však chodila každý den. Navíc s sebou měla Freis. Ta se z nenadání zastavila a nasadila neobvykle vážný pohled. Freis se tváří obvykle vážně, ale to nebylo to stejné. „Anx, já vím pravdu." „Hm?" naklonila hlavu mírně na stranu „Pravdu? O čem" zaujalo jí její chování. O čem neříká pravdu? „Však víš, tvá minulost. Ani zdaleka to není tak, jak říkáš. Něco je tam stejné, ale já vím, proč budeš navěky nést vinu, která tě bude tížit. Proč o tobě skrytě šeptají a říkají ti popelavý anděl" popelavý anděl. To prokleté jméno. Kéž by prostě zmizelo, kéž by jí to přestali pořád. dokola. připomínat. Bylo to dávno. Copak ty řeči nikdy nepřestanou? Copak jí svědomí nikdy nepřestane pronásledovat? Anxy sklopila zrak „Hm? Co se stalo?"  „Nebyla jsi teďka...Měj se" rozloučila se a jako malé světélko začalo mizet před Freisinýma očima. Ta ho se svraštěným obočím pozorovala, dokud jí nezmizelo z dohledu. Pak se vydala svou vlastní cestou.

Anxy otevřela dveře svého příbytku. Pár chvilek postávala ve dveřích, dokud se nedonutila dostat se k posteli. Odložila lucernu na stůl a sfoukla svíčku. Jako pytel brambor se svalila na deku a zavřela oči. „Tíží tě to, že?" zaslechla za sebou pisklavý hlásek. V mžiku byla na nohou. Rozhlédla se po tmavé místnosti „...Co?" zašeptala třesoucím se hlasem. Na stole se rozsvítila svíčka, která zajistila mírné světlo. Nikde nikdo nebyl. Svíčka zhasla. Anxy se stále rozhlížela po místnosti. „Jaká je podstata dělání dobra a jen dobra a nechávat se oslovovat bůh, když každý je z určitého úhlu pohledu ďábel?" S Anxy to trhlo „Já nemám zlou stránku..." zašeptala sebejistě, ale její třesoucí se kolena nepřesvědčila „Copak ty ještě žiješ v domnění, že nemáš krutou a násilnickou stránku jako všichni ostatní? Že jsi čistá a bojuješ za dobro?" Anxy hleděla na podlahu. „Mílíš se, já jsem čistá! Nejsem jako ostatní"  Vzpurně šeptala. Ona je hrdina příběhu. Ona je anděl. Ona je jedinou pravdou v tomto všem. „Copak si na nás nevzpomínáš?" hlas který začal mít několik dalších hlasů jako ozvěnu nezněl krutě nebo zle, jen nevinně a bolestně. Jako malé dítě. Malé dítě. „To jste...vy?" uvědomila si. Nechtěla, ale něco jí donutilo otočit se za hlasy. Ne, ne, ne... přidržela si ruku u pusy. Za ní se v šeru tvořily desítky stínů s jasnými oči, zírajícími na ní. Pevně zavřela oči a položila se na zem. Přidržela si ruce na svých uších a po tvářích jí ztékaly slzy. Ne, ne ne...tohle ne. Klid, klid, klid, opakovala si tiše pro sebe „Už vidíš realitu? Popelavý Anděle?" Zaznělo jí ostře těsně za uchem. Jejich hlasy bolely jako žiletka, pomalu a bolestivě zarývající se do kůže.

S těmito slovy vytřeštila oči a trhnutím zvedla své tělo. Byla na své posteli. Jen noční můra, vydechla a utřela si vlhké tváře. Sundala si plášť a boty. Přikryla se zelenou dekou a zahleděla se do plamínku ohně v lucerně vedle postele, kterou zrovna zapálila. Ty hlasy, ty stíny, to byli... Co když to nebyl sen? Čím víc přemýšlela, tím víc poznala pravdu jejich slov. Ale ona je hrdina, že? Že ano? Posadila se a přitáhla si kolena k hrudi. Čím dál tím více a více zjišťovala, že si to nejspíš vsugerovává. Mají...pravdu. Hrdinství a zločinství. Dobro a zlo. Jde jen o úhel pohledu. Anxy zabořila oči do svých kalhot, jako by se snažila schovat své slzy sama před sebou. Objala svá kolena a tiše nechala promočit své kalhoty slaným roztokem. Část její hlavy jako by byla zaseklá a nemohla se přes to dostat.