Do minulosti a zpět (Kolena)

6. Esther a Mikael

Když se vrátili zpátky do vesnice byl čas oběda. Rebeka se rozloučila s Elenou a každá šla domů.

„Tak co, viděla jsi už všechno?" Zeptala se Ayana Eleny, když ji uviděla.

„Myslím, že ano. Tentokrát jsem se seznámila i s Klausem a Elijahem."

„A jací jsou? Jiní než jak je znáš?"

„Mnohem jiní. Lidský. Milí. Jiní. Začíná mi jich být líto, když vím co se stane, hlavně Rebeky."

„To chápu. Ale proto jsi tady, abys změnila jejich budoucnost, tvou budoucnost."

„Ale jak? Pořád nevím, co mám dělat? Mám snad zabránit smrti Henrika? A když to udělám a Esther je nepromění, jak moc se budoucnost změní. Kolika lidem to změní život. No, rozhodně jich bude více naživu. A i kdybych teď Henrika zachránila, jak mohu vědět, že se to nestane třeba později nebo že nezemře jiný sourozenec?"

„To nevíš. To nikdo neví. Proto jsi tu, abys zjistila, jak jim můžeš pomoct, jak můžeš změnit jejich a svůj život."

„To mi zrovna moc nepomohlo." Povzdechla si Elena a opřela se o opěradlo židle na které seděla.

„Pojď se teď najíst, třeba přijdeš na jiné myšlenky." A tak se obě dívky daly do jídla.

Po obědě se Elena procházela vesnicí společně s Ayanou a ta ji představovala sousedům a svým přátelům.

„Eleno, Ayano." Uslyšeli jak na ně někdo volá. Obě se otočili a viděli, jak k nim míří Rebeka společně s Henrikem.

„Ahoj Rebeko, Henriku." Pozdravila je Ayana.

„Ahoj Ayano. Chtěla jsem se vás zeptat, moje matka už ví o Eleně a ráda by ji poznala, stejně tak otec, a tak mě poslali, abych vás obě dnes pozvala k nám na večeři."

„Rády přijdeme, vyřiď rodičům, že děkujeme za pozvání." Odpověděla Ayana s úsměvem.

„Henriku, běž to vyřídit matce." Obrátila se Rebeka na bratra.

„Proč já? Běž ty." Ohradil se Henrik.

„Běž." Řekla mu Rebeka a popostrkávala ho, aby už zmizel. Nakonec s několika nadávkami odešel.

„Ayano, bude ti vadit, když teď odvedu Elenu pryč?"

„Samozřejmě že ne, jen běžte děvčata." Usmála se na Elenu.

„Děkuju Ayano, před večeří budeme zpátky." Zavolala Elena na Ayanu, kterou už Rebeka táhla za ruku pryč.

Obě dívky spolu strávili celé odpoledne. Později se k nim přidal i Henrik s Kolem a dokonce i Klaus a všichni společně hráli různé hry. Elena se cítila jako kdyby byla zase malá holka a hrála si se svým bratrem na Babu, schovávanou a další hry. Byl to úžasný pocit, vůbec o nic se nestarat, nestrachovat a se sourozenci Mikaelsonovými zažila den, který už dlouho neměla. Den, díky kterému se cítila jako obyčejná náctiletá dívka bez nějakých životně smrtelných hrozeb, které ji sužovali poslední tři roky každý den. A nejzvláštnější na tom všem bylo, že se to dělo právě díky rodině Původních. Měla možnost poznat Rebeku z úplně nového úhlu pohledu a stejně tak Klause a taky konečně poznat Kola, bratra o kterém jen slyšela, ale nepoznala. Byl vtipný, milý, pozorný. V něčem jí připomínal Elijah, v něčem Jeremyho, v něčem Matta a v něčem Stefana, ale i Klause. Bylo příjemné být v jeho přítomnosti. Nečekala by to s tím, co o něm slyšela jako o Původním upírovi, ale také věděla, že posledních skoro 100 let měl dýku v srdci díky Klausovi a věděla proč. Kol se spřáhl s čarodějkami proti němu v roce 1914 a chtěl se ho zbavit, ale Klaus to zjistil, a proto proti němu zakročil. Kvůli tomu ho Elena obdivovala, že byl skoro jako jediný bratr, který se opravdu pokusil zabít Klause. Navíc o něm věděla, že jako jediný z Estheřiných dětí opravdu praktikoval magii před tím než byl proměněn. Proto také nenáviděl čím byl. Miloval být čarodějem a to mu bylo vzato. A potom tu byl Henrik, který bohužel zemřel ještě jako malý kluk. Něco jí ale říkalo, že než odejde zpět do své doby, Henrik zemře a ona ví, že s tím nic udělat nemůže.