Do minulosti a zpět (Kolena)

12. Odhalení

„Takže lásko, už nám konečně řekneš, co to má znamenat? Proč tě vidím ve svých vzpomínkám v době, kdy naše rodina byla lidmi? I když vlastně, nevidím tebe. Je to někdo jiný, že? A nebo nám řekneš, že nás naše matka zabít nechce?" Začal okamžitě Klaus.

Elena se na něj otočila a nechala teď Kola být. Potřeboval chvíli čas to všechno vstřebat.

„Byla jsem to já. Bonnie mě poslala zpět do doby před vaší proměnou. Qetsiyah ji a Ayanu kontaktovala s tím, že mě má Bonnie poslat do minulosti. O tomhle výletu tedy věděla jen Bonnie a Ayana, která se mě ujala, když jsem se objevila ve vaší vesnici. Nejdřív jsem nechápala, co tam dělám. Proč mě tam Qetsiyah chtěla, ale postupem času mi to došlo."

„No, nenapínej nás, lásko." Pokračoval Klaus.

„Qetsiyah chtěla, abych něco udělala."

„A? No tak Eleno, nechtěj abych tě ovlivnil." Řekl už mrzutý Klaus.

„A já myslela, že po třech týdnech strávených spolu jako lidé, budeš jiný až se vrátím. No, některé věci se asi nikdy nezmění, že?" Zeptala se sarkasticky Elena s trochou smutku v hlase. Klaus v tu chvíli dělal, že ho zaujalo něco strašně zajímavého na autě vedle něj a odmítal se podívat na Elenu. To ji překvapilo. Že by přeci jen se mezi nimi něco změnilo?

„Eleno, jen chceme vědět co se opravdu stalo. Jestli to co teď vidíme je skutečné. Nebo bylo skutečné." Snažil se zklidnit situaci Elijah. Elena se na něj podívala.

„Ano, bylo to skutečné. Všechno co se stalo." V tu chvíli uslyšela za sebou, jak se někdo prudce nadechl a zase vydechl. Pořád se zatím odmítala na něj podívat. Jeho reakce se bála nejvíc.

„Takže.." Promluvila poprvé Rebeka. „Ten čas, který jsme strávili spolu." Zeptala se nejistě.

Elena se na ní usmála. „Myslíš např. to jak jsem poslala Tatiu do háje, když jsem ji poprvé potkala. Nebo to jak jsme většinu času trávili spolu u vodopádu. Nebo snad o tom jak jsme jednou Klause strčili do řeky." Řekla Elena a mrkla na Rebeku.

Rebeka se usmála a Elena věděla, že to je upřímný úsměv.

„Hej, myslel jsem, že jsme se dohodli, že o tom nikomu neřeknem!" Ozval se dotčeně Klaus.

„Vidíš. Takže všechno bylo opravdový." Zasmála se Elena a Rebečin úsměv se ještě rozšířil. Potom se najednou Rebeka vrhla na Elenu. Objala ji.

„Chyběla jsi mi, kamarádko." Zašeptala Rebeka a pořád jí objímala.

„Ty mně taky. Sestřičko." Řekla Elena s úsměvem a myslela to tak.

Rebeka se teď na ní podívala a trochu ji posmutněly oči.

„Omlouvám se Eleno." Řekla a dívala se do země.

„Proč?" Nechápala Elena.

„Za všechno. Co jsem ti udělala za poslední rok."

„Tehdy jsme se přece neznali Rebeko. Teď je všechno jinak. Navíc, já tomu taky zrovna moc nepomohla." Řekla Elena a usmála se na ni.

„Takže mi odpouštíš?"

„Není co. Nebo možná je ale..." Podívala se Elena na Rebeku. „Chci začít od znova. Co ty na to?" A natáhla k Rebece ruku. Ta se na Elenu usmála a vložila svou ruku do její nabízené.

„Budu ráda. Od znova." A úsměv ji opětovala.

„No, to je sice všechno strašně dojemný, ale pořád máme větší problém." Ozval se Klaus.